Dagmar Králová se vítězoslavně usmála a s okázalým gestem postavila doprostřed stolu objemnou, ošoupanou tašku z hypermarketu.
„Tak tady to je!“ pronesla slavnostně. „Rodinný poklad. Schovávala jsem ho na výjimečnou příležitost.“
Monika nahlédla dovnitř. Na dně ležel starý elektrický samovar, kdysi zřejmě bílý, dnes zažloutlý časem. Kabel měl popraskanou izolaci, kov byl místy zkorodovaný a uvnitř se usazovala vrstva vodního kamene, která pamatovala snad ještě minulý režim. Z útrob se linul zatuchlý pach sklepa.
„To je… retro kousek?“ nadhodila Monika opatrně, aby skryla ironii.
„To je tradice!“ napomenula ji Dagmar Králová a zdvihla ukazováček. „A na dar se nehledí skrz prsty. Měla bys poděkovat. Jen za taxi jsme daly spoustu peněz, abychom tu váhu dopravily. Marku, zaplatíš Simoně cestu? Teď to nemá lehké, manžel jí prý neposílá alimenty.“
„Mami, vždyť její muž bydlí s ní v jednom bytě. Jaké alimenty?“ ohradil se Marek.
„Psychické!“ odsekla Simona Váleková a bez ostychu si naložila dvojnásobnou porci masa. „A vůbec, jako bratr bys mi měl pomáhat automaticky. Ostatně, přišly jsme i kvůli něčemu konkrétnímu. Lukáš potřebuje nový notebook do školy. Nejlépe herní. Ten, co jste koupili loni Klaudii, by mu vyhovoval. Ona jen kreslí, nepotřebuje takový výkon. Mohli byste ho dát synovci.“
V místnosti se rozhostilo dusno. Klaudie Pavlíčeková se stáhla do sebe a vyděšeně pohlédla na otce.
„Ne,“ řekl Marek klidně, ale rozhodně.
„Jak to myslíš – ne?“ cinkl příbor Dagmar Králové o talíř. „To je sobeckost! Klaudie je děvče, jednou se vdá, bude vařit a starat se o domácnost, k čemu jí počítač? Lukáš je budoucí programátor! V Minecraftu staví celé paláce!“
„Babi, já na tom počítači dělám grafiku a připravuju se na soutěž,“ ozvala se Klaudie tiše, avšak pevně.
„Slyšíš, jak odpovídá starším?“ rozhodila rukama Simona. „Moniko, to je tvoje výchova. Roste z ní drzounka! Lukáši, běž se podívat, co má Klaudie v pokoji zajímavého.“
„Sedni si,“ zazněl Moničin hlas ostře jako prásknutí biče. Lukáš, který už napůl vstával, ztuhl a poslušně klesl zpět na židli.
Monika se pomalu narovnala, sklenku vína držela pevně mezi prsty. V očích jí problesklo chladné odhodlání.
„Závist plodí nouzi,“ pronesla klidně.
„Co tím chceš říct?“ vyjekla Simona, tváře jí zrudly. „Naznačuješ něco o mém synovi? O nás? To si dovolíš na vlastní oslavě? Mami, slyšíš ji? Uráží nás!“
V tu chvíli zaduněla rána. Všichni sebou trhli a otočili se za zvukem.
Lukáš využil okamžiku, kdy se dospělí překřikovali. Natáhl se přes stůl, popadl složku s Klaudiinými výkresy a snažil se z ní vytáhnout jeden z listů. Nešikovně za ni škubl — a loktem přitom zavadil o omáčník stojící nebezpečně blízko okraje.