Brusinková omáčka se rozlila po deskách výkresů jako krvavá skvrna. Lukáš, který se snažil z desek vytrhnout jeden list, škubl příliš prudce – a porcelánový omáčník se převrátil přímo na otevřenou složku s Klaudiinými pracemi.
„Můj projekt!“ vykřikla Klaudie Pavlíčeková a vrhla se ke stolu.
Papíry, na nichž tři měsíce pečlivě pracovala kvůli výtvarné soutěži, byly nasáklé lepkavou červenou hmotou. Barvy se rozpily, kontury zmizely. Bylo jasné, že se s nimi už nedá nic dělat.
„No samozřejmě! Vyděsili jste dítě těmi svými řečmi, proto se mu třásly ruce!“ spustila okamžitě Dagmar Králová útočným tónem. „Vždyť je to jen pár čmáranic! Nakreslí jiné. Zato Lukáš si ušpinil košili o váš ubrus – tu mu koupíte novou!“
Klaudii se zlomil hlas, rozplakala se a utekla do svého pokoje. Marek Kolář pomalu vstal od stolu. Z obličeje mu zmizela barva a svaly na čelistech se mu napjaly.
„Okamžitě odejděte,“ pronesl tiše.
„Prosím?“ zůstala Simona Váleková stát s kouskem masa těsně před ústy.
„Ven. Všichni tři. Hned.“
„Marku! Ty vyhazuješ vlastní matku?“ Dagmar si teatrálně přitiskla ruku na hruď a zaklonila hlavu. „Je mi zle… Moniko, rychle nějaké kapky!“
„Žádné kapky nemám,“ odpověděla Monika Krejčíová klidně, ruce založené na prsou. „Ale měla jsem si schovat jednu zprávu až na závěr večera.“
Přešla k příborníku a vytáhla z něj elegantní obálku.
„Simono, vzpomínáš, jak sis stěžovala, že tě dusí půjčka a že ti pořád volají vymahači?“
Švagrové se v očích zablesklo.
„No a? Chceš snad pomoct?“
„S Markem jsme o tom mluvili,“ pohrávala si Monika s obálkou. „Chtěli jsme ti dát dvě stě tisíc korun. Abys splatila dluhy a alespoň půl roku nám dala pokoj. Marek ty peníze už vybral.“
Simona se naklonila tak prudce, že málem shodila mísu se salátem. Dagmar náhle zázračně ožila a narovnala záda.
„Vidíš, říkala jsem, že krev není voda!“ cukrovala. „Tak sem s tím, zrovna se nám to…“
„Jenže,“ přerušila ji Monika chladně, „když se podívám na tenhle směšný samovar z bazaru… a na to, co jste provedli práci mé dcery… a hlavně když slyším, jak jí chcete sebrat počítač…“
Pomalu, s naprostým klidem, otevřela trezor ve skříni a obálku do něj uložila.
„Co to vyvádíš?! Ty ses zbláznila?“ vyštěkla Simona a vyskočila. „To jsou přece naše peníze!“
„Nejsou,“ odvětil Marek a postavil se vedle manželky, ruku jí položil na ramena. „Jsou to peníze za vaše chování. Klaudie od zítřka nastupuje na nejlepší soukromou výtvarnou školu ve městě. Zaplatíme ji z téhle částky. A Lukáš si vystačí s tím, co má.“
„Vy toho budete litovat!“ zasyčela Dagmar Králová a popadla svůj klobouk…