„Okamžitě vypadni!“ rozléhal se bytěm křik tchyně, a to přímo v mém vlastním obýváku. Netušila však, že nakonec to bude právě ona, kdo odsud odejde jako první.
Tereza Navrátilová právě skládala drobné dupačky, když v zámku zarachotil klíč. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Kryštof Tichý měl být ještě v práci a náhradní klíč měla jen Ladislava Králová – prý pro naléhavé situace. Jenže pro ni představoval naléhavý stav v podstatě každý všední den.
„Terezko! Kde jsi?“ ozvalo se ode dveří.
Tereza vyšla do předsíně a instinktivně si uhladila svetr napnutý přes zakulacené břicho. Ve dveřích už stála tchyně obtěžkaná taškami z hobby marketu a bez váhání si svlékala kabát.
„Dobrý den, paní Králová.“
„Jakýpak dobrý den, vždyť je skoro večer,“ odbyla ji a rázně zamířila do obýváku. Rozhlížela se kolem sebe, jako by přišla na kontrolu. „Ty jsi zase celý den doma? Za nás se pracovalo až do poslední chvíle!“
Za tři roky manželství si Tereza osvojila jednoduché pravidlo: neodporovat. Bydleli přece sami, tak proč se pouštět do hádek?
„Přinesla jsem barvu,“ oznámila Ladislava Králová a vysypala plechovky na gauč. „Pořádnou modrou. Ne tu vaši podivnou nažloutlou.“
Tereza se na ně mlčky zadívala. S Kryštofem přece dva týdny vybírali odstín do dětského pokoje, představovali si, jak tam jednou budou sedět se synem…
„Ale pokoj už je vymalovaný,“ namítla tiše.
„Tak se přetře znovu,“ mávla rukou tchyně a už mířila ke dveřím dětského pokoje. „Kluk potřebuje klučičí barvu, ne nějakou neurčitou bledost.“
Uvnitř se zastavila, založila ruce na prsou a kriticky si místnost prohlížela.
„Postýlka nemá co dělat u okna! A ty záclony s králíčky… To je pro mimino, nebo co?“
„Nám se to líbí,“ hlesla Tereza.
„Mně rozhodně ne. A mému vnukovi taky nebude,“ odsekla Ladislava a znechuceně zatahala za látku. „Zítra to tu předěláme.“
Tereza zůstala potichu jako pokaždé. V břiše ucítila jemné kopnutí, jako by se dítě bránilo zásahům do svého budoucího království.
Kryštof přišel domů až pozdě večer. Našel manželku v kuchyni, kde na stole trůnily plechovky s barvou jako vystavené trofeje.
„Byla tu máma?“ zeptal se unaveně.
„Přinesla modrou. Chce pokoj předělat.“
Kryštof si promnul kořen nosu – gesto, které vždycky znamenalo, že je mu to nepříjemné.
„Možná by ta modrá nebyla špatná…“
Tereza se na něj podívala s nevěřícným smutkem. „Vždyť jsme ten odstín vybírali spolu a tolik jsme o něm mluvili.“