„Vybírali jsme přece žlutou společně,“ dořekla tiše. „Ty i já.“
Kryštof uhnul očima. „Já vím, ale…“ povzdechl si. „Máma to myslí dobře.“
„A já to myslím jak?“ zeptala se klidně.
Otázka zůstala viset mezi nimi. Místo odpovědi otevřel lednici a začal v ní bezcílně přehrabovat, jako by tam hledal řešení celé situace.
Hned následující den dorazila Ladislava Králová s posilou – s hubeným mladíkem, který vypadal, že svého rozhodnutí vzal práci okamžitě lituje.
„Tohle je Šimon Hájek. Je šikovný a bude to mít hotové raz dva,“ oznamovala rázně, jako by rozdávala rozkazy ve vlastním bytě. „Začněte stropem!“
„Paní Králová, nemohli bychom počkat? Kryštof to ještě neviděl…“ zkusila Tereza opatrně.
„Prosím tě, proč ho zatěžovat? Chlapi stejně nemají cit pro interiér,“ mávla rukou tchyně a už odnášela hračky z pokoje. „Tohle je ženská záležitost.“
Zajímavé bylo, že když přišla řeč na peníze za rekonstrukci, rázem se z toho stala věc mužská.
Tereza ustoupila do kuchyně. Poslouchala šustění igelitů, škrábání válečku po zdi a cizí kroky v místnosti, kterou ještě před pár dny s láskou chystala pro své dítě. Podvědomě si přejela dlaní po břiše. Miminko se neklidně zavrtělo, jako by cítilo její napětí.
„Přidej barvu, prosvítá ta žlutá!“ ozýval se z dětského pokoje velitelský hlas.
K večeru bylo hotovo. Stěny získaly studený modrý odstín. Místnost působila cize, téměř nehostinně.
„Tak co říkáš?“ usmála se Ladislava spokojeně. „Teď je hned vidět, že tu vyroste chlap.“
Tereza stála ve dveřích a měla pocit, že hledí do cizího bytu. Z pokoje zmizelo teplo i radost.
O týden později přišla tchyně znovu – tentokrát s tmavomodrými pruhovanými závěsy.
„Ty králíčci se sem nehodí. Kluk potřebuje důstojné prostředí.“
Bez váhání začala sundávat původní závěsy. Ty, které s Kryštofem vybírali v den, kdy jim lékař potvrdil, že čekají dítě.
„Ale vždyť jsou nové…“ namítla Tereza.
„Nové ještě neznamená správné.“
V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Nebyl to výbuch, spíš tiché, definitivní prasknutí.
„Nechte toho.“
„Prosím?“ otočila se Ladislava s látkou v rukou.
„Položte ty závěsy. Hned.“
Tchyně na ni zůstala zírat, jako by slyšela cizí jazyk.
„Ty ses snad zbláznila?“
„Tohle je můj dům. A tohle je pokoj mého dítěte.“
„Jak tvůj?“ vyprskla Ladislava. „To je přece byt mého syna!“
„Kryštof tu má trvalé bydliště. Ale majitel jsem já.“
„Jak se opovažuješ takhle mluvit?“ zbledla tchyně a látka jí vyklouzla z prstů. „Dřu se pro vás, myslím na vnuka!“
„Nemyslíte na nikoho jiného než na sebe. Na to, aby všechno bylo podle vás.“
Tereza k ní přistoupila o krok blíž, pohled pevný a rozhodný, a v jejím postoji bylo patrné, že tentokrát už couvat nebude.