Kryštof si od Terezy převzal listiny a pomalu je prošel očima. S každým dalším řádkem mu tvář tuhla.
„Mami…,“ pronesl tiše, aniž by zvedl hlavu. „Tereza má pravdu.“
„Prosím?“ vydechla Ladislava Králová nevěřícně.
„Přehnala jsi to,“ podíval se na ni napřímo. „Tenhle byt patří jí. A je to domov naší rodiny.“
Jako by jí někdo podrazil nohy. Zavrávorala a musela se opřít o komodu.
„Takže dáváš přednost jí přede mnou?!“
„Stojím při své ženě a svém dítěti,“ odpověděl klidně, ale pevně.
„Výborně,“ procedila mezi zuby, popadla kabelku a rázným krokem zamířila ke dveřím. „Až tě jednou vyhodí, nechoď si ke mně pro útěchu!“
„Když se naučíte respektovat hranice druhých, dveře vám zůstanou otevřené,“ řekla Tereza klidně. „Pokud ne, budeme se muset obejít bez vás.“
Vchodové dveře zabouchly tak silně, až se zachvěla skleněná výplň. Byt se ponořil do ticha.
„Nebylo to přece jen moc tvrdé?“ objal ji Kryštof kolem ramen. „Ona jen chtěla—“
„Zabírat prostor. Pomalu, nenápadně,“ opřela se o něj. „Za rok by rozhodovala, čím máme malého krmit. Za dva by vybírala školu.“
„A co když už nepřijde?“
Tereza se slabě usmála. „Přijde. Jakmile pochopí, že pravidla se nemění podle její nálady.“
Uplynul měsíc, než zazvonil telefon. Hlas Ladislavy byl tentokrát nezvykle tlumený.
„Mohla bych… se zastavit? Podívat se, jak se máte?“
„Samozřejmě. Hodí se vám zítra odpoledne?“
„Ano. A… smím něco přinést pro vnouče?“
„Přinést můžete cokoli. O tom, co u nás zůstane, ale rozhodnu já.“
Krátká pauza. „Rozumím.“
Druhý den dorazila s malým plyšovým medvídkem a kyticí tulipánů. U dveří si sama vyzula boty a tiše se zeptala, zda smí nahlédnout do dětského pokoje.
„Vymalovali jste,“ poznamenala při pohledu na světle žluté stěny.
„Ano. Podle našeho výběru.“
Chvíli mlčela. „Je to hezké. Působí to útulně.“
U čaje se hovor držel při zemi, ale napětí, které dřív viselo ve vzduchu, bylo pryč. Poprvé po dlouhé době nikdo nezvyšoval hlas.
Když se chystala k odchodu, zastavila se ve dveřích. „Mohu někdy přijít znovu? Až se malý narodí?“
„Rádi vás uvidíme. Když vás pozveme.“
„Na pozvání,“ přikývla.
Tereza za ní zavřela a opřela se zády o dveře. Dítě v jejím břiše se silně pohnulo, jako by dávalo najevo souhlas.
Pohladila si bříško a zašeptala: „Teď jsme doma, lásko. V opravdovém domově, kde umím chránit to, na čem záleží.“
V dětském pokoji se lehce pohupoval závěs s drobnými zajíčky — ten samý, který tehdy vybrali v den, kdy zjistili, že Šimon Hájek je na cestě.