Radka Pavlíčeková právě dokončovala večeři, když se z předsíně ozvalo ráznější bouchnutí dveří. Ctibor Beneš se vrátil z práce.
„Ctibore, dáš si jíst?“ zavolala z kuchyně, aniž by přestala míchat omáčku na sporáku.
„Jasně, mám hlad!“ odpověděl a vešel dovnitř. Jakmile ji spatřil, na okamžik se zarazil. Stála tam v opraném domácím županu, na nohou sešlapané pantofle a vlasy stažené plastovou sponou.
V duchu si povzdechl. Takhle si ji kdysi nepamatoval. Vybavil se mu obraz mladé ženy v krátkém lehkém župánku, s měkkými loknami kolem tváře a výraznýma očima orámovanýma dlouhými řasami. „Chlapi v práci mají asi pravdu,“ napadlo ho. „Po svatbě se ženy přestanou snažit.“
Ctibor pracoval jako kurýr a celé dny trávil za volantem. Denně potkával upravené, voňavé a elegantní ženy, které přebíraly zásilky s úsměvem. Často, aniž by chtěl, svou ženu s těmito cizími tvářemi porovnával – a Radka z těch srovnání vycházela hůř. Jediné, co jí nešlo upřít, byl její kuchařský talent. Její rybí karbanátky byly vyhlášené a on se na ně vždycky těšil.
Radka pracovala jako asistentka ředitele v jedné firmě. Odcházela z domu později než manžel, ale vracela se dřív. Přes den působila úplně jinak – upravené vlasy, decentní make-up, lodičky na podpatku a pečlivě vybraný kostým. Byla vizitkou společnosti a podle toho také vypadala. Jakmile však překročila práh bytu, odložila pracovní masku, smyla líčidla, převlékla se do pohodlného oblečení a stáhla vlasy do jednoduchého účesu. Doma chtěla být sama sebou. A právě takovou ji Ctibor poslední roky vídal nejčastěji.
Jednoho večera ji navštívila kamarádka Michaela Malýová. Seděly u stolu, popíjely víno a probíraly všechno možné. Řeč se ale nečekaně stočila k manželství.
„Radko, myslíš, že jsou všichni chlapi nevěrní?“ zeptala se Michaela a dolévala skleničky.
Radka zvedla obočí. „Proč se ptáš?“
„Narazila jsem na nějaký průzkum. Prý až sedmdesát procent mužů podvádí své ženy. Docela děsivé číslo, nemyslíš?“ pousmála se. „Co když je mezi nimi i Ctibor?“
„Prosím tě!“ ohradila se Radka podrážděně. Podobná myšlenka ji dosud ani nenapadla. Tolik let spolu, dvě děti, společný domov – to přece něco znamenalo. „On jde vždycky rovnou z práce domů. Nikde se nezdržuje, víkendy tráví s kluky. A navíc… i mezi námi to funguje,“ dodala významně.
„Dobře, dobře, hned se nerozčiluj,“ mávla rukou Michaela. „Jen říkám, že je pořád na cestách. Není připoutaný k jednomu místu. To svádí k lecčemu.“
„Míšo, my se snad pohádáme. Proč mi tohle vůbec říkáš? Víš něco konkrétního?“ naléhala Radka.
„Nevím nic,“ ujistila ji kamarádka. „Jen jsem viděla, kolika párům to zničila nevěra. A často to byli muži, do kterých by to nikdo neřekl. Tichá voda břehy mele.“
Po jejím odchodu zůstala Radka neklidná. V hlavě jí ta slova zněla ještě dlouho. „Taková hloupost,“ snažila se sama sebe uklidnit, ale pochybnost už byla zasetá.
Začala si manžela víc všímat. Sleduje mobil? Chodí později? Chová se jinak? Nic nápadného ale neodhalila. Všechno běželo jako dřív. Jen jejich intimita už nebyla tak častá jako kdysi. Přičítala to však únavě a každodennímu stresu.
„To si neumíš představit, co za šílence dneska sedá za volant,“ stěžoval si Ctibor téměř denně. „Někdy mám pocit, že riskuju život. Celý den jsem v napětí. Domů přijdu úplně vyždímaný.“
Radka s ním soucítila a snažila se mu aspoň trochu ulevit, jak jen to šlo. Netušila přitom, že brzy přijde chvíle, která ji přiměje podívat se na jejich vztah z úplně jiného úhlu.