Snažila se mu vycházet vstříc, jak jen to šlo. Večer mu nahřívala záda, masírovala ztuhlá ramena a často se stávalo, že během pár minut úplně vypnul a prospal až do rána bez jediného probuzení.
Jednoho dne ale Ctibor ve spěchu zapomněl doma svůj pracovní diář. To se ještě nestalo – obvykle si ho přísně hlídal a domů ho vůbec nenosil. Tentokrát ho však přibalil k dokumentům, které měl během dne rozvézt, a nechal ho ležet na botníku v předsíni.
Radka si ho všimla, když odcházela vyvětrat. Chtěla mu hned zavolat, aby se pro něj vrátil, jenže ji napadlo do něj nahlédnout. Listovala stránkami jen zběžně, ale zaujalo ji pravidelné schéma poznámek. Každý týden ve stejný den měl uvedenou „zásilku“ a dvakrát týdně „tankování“. V těchto dnech se jí pokaždé stávalo, že když mu volala, byl jeho telefon nedostupný. Náhoda? Nebo něco víc? Hlavou jí probleskla myšlenka, kterou dosud úzkostlivě zaháněla. Co když ji opravdu podvádí? Patnáct let manželství přece něco znamená. A děti?
Nepříjemné tušení v ní začalo klíčit a ona věděla, že pokud si věci nevyjasní, bude ji to užírat čím dál víc.
V noci, když Ctibor tvrdě usnul, opatrně sáhla po jeho pracovním mobilu. Byl to obyčejný tlačítkový přístroj, žádné složité zabezpečení. Odemkla ho během pár vteřin. Prohlédla zprávy – prázdno. Žádné podezřelé SMS, vlastně vůbec žádné. Dokonce ani ty, které mu sama posílala. Přitom si byla jistá, že mu na tenhle telefon občas psala.
„Takže maže stopy,“ vydechla potichu.
V seznamu kontaktů našla dvě položky: „zásilka“ a „tankování“. Bez váhání si čísla přepsala do svého mobilu, Ctiborův telefon vrátila přesně tam, odkud ho vzala, a snažila se uklidnit dech.
Ani nevěděla, proč ji právě tato dvě slova tak zneklidnila. Srdce jí bušilo až v krku a po zádech jí přebíhal mráz. Představa, že by zjistila pravdu o možné nevěře, ji děsila, přesto cítila, že jinou možnost nemá.
Ráno vypravila mladšího syna do školy, Ctibora poslala do práce a přisedla si ke stolu ke staršímu synovi Filipovi Urbanovi.
„Filipe, když mám něčí telefonní číslo, dá se zjistit, komu patří?“ zeptala se nenuceně.
„Jasně,“ ušklíbl se. „Normálně mu zavolej.“
„To myslíš vážně?“ zamračila se. „A když s tím člověkem mluvit nechci?“
Filip si ji změřil podezřívavým pohledem. „Mami, o co jde?“
„Jen něco potřebuju zjistit,“ odbyla ho.
„Tak jestli má ten člověk účet v nějaké aplikaci, zjistíš to. Zadáš číslo do nového chatu a hned uvidíš profilovku i jméno.“
„Díky,“ pousmála se a rozcuchala mu vlasy.
Jakmile dorazila do práce, nevydržela to. Obě čísla zadala do aplikace. Obě byla aktivní.
U kontaktu označeného jako „zásilka“ se objevila fotografie elegantní ženy středního věku. Upravená, sebevědomá, s tvrdým pohledem. Působila jako někdo, kdo je zvyklý poroučet.
„Tankování“ patřilo mladé, nápadně hezké dívce. Seděla na kapotě auta u čerpací stanice a usmívala se do objektivu. Radce se sevřel žaludek – to auto poznala okamžitě. Ctiborova dodávka s nápisem „Kurýrní služba po městě“ byla nepřehlédnutelná.
„Možná je ta první opravdu jen zákaznice,“ snažila se sama sebe uklidnit. „Vypadá zámožně, proč by měla zájem o obyčejného kurýra? Co by z něj měla? Peníze nosí domů, o nás se stará…“
Jenže pohled na mladou dívku jí tuhle útěchu bral. Ta by klidně mohla sehrát roli milenky. Už jen to, jak se vyzývavě opírala o jeho auto…
Rozbolela ji hlava a před očima se jí míhaly obrazy Ctibora po boku té cizí dívky. Nedokázala myslet na nic jiného.
„Co teď?“ přemítala zoufale. Bylo jí jasné, že dokud nepřijde věci na kloub, klid nenajde. Musí Ctibora přistihnout při činu a pak se rozhodnout, co dál. Jinak ji ty pochybnosti připraví o rozum.