Vtom se z chodby ozvalo další zazvonění u dveří.
„Manželka! Do háje! Řekni, že jsi obvodní doktorka, že jsem si tě zavolal!“ vyhrkl Ctibor Beneš náhle až podezřele pohotově.
Dveře se otevřely a on zůstal stát jako přimražený.
„Dobrý den, jsem váš praktický lékař,“ spustila bez zaváhání první návštěvnice dřív, než se kdokoli stačil na cokoli zeptat. „Váš manžel si vyžádal návštěvu doma.“
„Můj manžel?“ zopakovala příchozí dívka, která právě vstoupila do bytu. V očích měla stejný údiv jako Ctibor. Ten na ni horečnatě mrkal, jako by ji chtěl umlčet pouhým pohledem. „Aha… manžel. Dobře tedy. Co se mu přihodilo? Před hodinou byl naprosto v pořádku, když mě zval k sobě. Dokonce na celé tři dny,“ dodala a zamračila se směrem k nemocnému.
„Kdo koho zval?“ hlesl Ctibor bezradně. „Kam zval?“
„Slečno, dovolíte?“ vložila se do toho falešná lékařka, které už bylo jasné, že situace je přinejmenším podivná. „Kdo vlastně jste?“
„Tereza Konečná,“ odpověděla druhá žena pevně. „A vy?“
„Dagmar Smutnýová. Ale důležitější otázka je jiná – co jste Ctiborovi?“
Tereza pokrčila rameny. „Přítelkyně. Jestli chcete přesně – milenka.“
„Takže kromě mě ses stýkal ještě s ní?“ hlas Dagmar ochladl do nebezpečné roviny. „A předpokládám, že z mých peněz jsi financoval i tyhle návštěvy?“
„Jak z tvých peněz? A co to má znamenat ‚s ní‘?“ ohradila se Tereza dotčeně. Otočila se k Ctiborovi, který se sotva držel na nohou a kýval se jako suché stéblo. „Ona ti platila? Za co přesně? To si ze mě děláš legraci?“
Dagmar si pohrdavě odfrkla. „Výborně. Takže jsem si možná kromě nachlazení odnesla ještě něco navíc. Budu se muset nechat vyšetřit. Kdo ví, kde všude ses potloukal.“
„Se mnou je všechno v pořádku,“ vyštěkla Tereza. „Spíš bych si dávala pozor na tebe.“
„Proč jsi nás sem tahal?“ položila Dagmar otázku, která zjevně pálila obě.
„Já vás nezval!“ bránil se Ctibor téměř plačtivě. „Copak jsem blázen?“
„Takže manželka,“ uzavřela Tereza suše. „Radši zmizím, než se vrátí. A mimochodem – vyhýbej se naší benzince. Opravdu by se ti to nemuselo vyplatit.“
„Jestli se ještě někdy objevíš v mém životě, třeba jen přes kurýra, tvrdě toho zalituješ,“ pronesla Dagmar ledovým tónem a propálila ho pohledem. Pak vyšla za Terezou na chodbu.
Jakmile za nimi zapadly dveře, Ctibor si chtěl s úlevou oddychnout. Když se však otočil, krev mu ztuhla v žilách. Ve dveřích dětského pokoje stála Radka Pavlíčeková. Mlčela. V jejím pohledu se mísil odpor s tichým zklamáním – a to bylo horší než jakákoli scéna.
Beze slova zamířila do ložnice a vytáhla cestovní tašku. Začala do ní házet jeho oblečení, toaletní potřeby, nabíječku, pár knih. Každý její pohyb byl klidný, přesný, definitivní. Ctibor pochopil, že tentokrát žádné výmluvy nepomohou.
Později vyšlo najevo, že už dlouhé měsíce lavíroval mezi třemi ženami, aniž by dokázal nést odpovědnost za jediný vztah. K Radce už dávno necítil to, co kdysi – jen si nechtěl přiznat, že pohodlí domova mu vyhovuje víc než upřímnost.
Když byla taška sbalená, Radka k němu přistoupila a otevřela dveře.
„Ctibore, odejdi.“
Nepokoušel se odporovat. Ještě téhož večera Radka podala žádost o rozvod.
Tereza i Dagmar, jakmile si poskládaly všechny souvislosti, s ním přerušily veškerý kontakt. Zprávy o jeho eskapádách se navíc rychle rozšířily i v práci. Důvěra kolegů se vytratila a nakonec přišel i o místo.
Dnes bydlí v malém pronajatém bytě na okraji města. Večer co večer se vrací myšlenkami k tomu, co měl – k Radce, která při něm stála roky, k teplému domovu, k dětskému smíchu u večeře. A znovu si přehrává okamžik, kdy o to všechno přišel.
Někdy stačí přecenit vlastní význam a podcenit ty, kteří nás milují – a člověk ztratí to nejcennější, co kdy měl.