— Tak co, jsi spokojená? — zasyčela Radmila Konečná, když dostihla Terezu Jelínkovou na nemocniční chodbě. — Dohnala jsi mámu svou lakotou až k záchvatu?
Tereza se zastavila. V ruce svírala tašku s léky, prsty měla ztuhlé únavou. Po probdělé noci na plastové židli jí ve spáncích tepalo.
— Já… nechtěla jsem, aby to tak dopadlo…
— Jasně že ne! — Radmila ji chytila za předloktí. — Ty jsi ji přece jen chtěla poučit, že? Ukázat všem, jak jsi zásadová a že dáváš dárky „podle možností“. A že má máma vysoký tlak a nesmí se rozčilovat, to tě nenapadlo?
— Co má společného její tlak s dárkem? — pokusila se Tereza vyprostit. — Nemohla jsem tušit, že zareaguje takhle…
— A jak asi měla reagovat? — ušklíbla se Radmila. — Když jí manželka jediného syna přinese k šedesátinám lacinou napodobeninu z trhu? Šedesát let je jubileum! A ty z toho uděláš frašku!
Tereza na okamžik zavřela oči. Vzpomínka na včerejší večer se jí znovu vrátila s nepříjemnou ostrostí.
— Tobě není hanba dávat příbuzným to nejlevnější, co se dá sehnat? To jsi koupila někde v podchodu? — Ivana Křížová držela pavlovoposadský šátek jen mezi konečky prstů, jako by se bála, že ji ušpiní.
— Mami, není z podchodu, — snažila se Tereza zachovat klid. — Koupila jsem ho v obchodním domě, jen byl ve slevě…
— To je ještě horší! — odsekla tchyně. — Takže ani ne z nové kolekce? Výprodejový zbytek?
Hosté si rozpačitě vyměňovali pohledy. Někdo se okázale věnoval talíři se salátem, jiný naopak sledoval scénu s nepokrytým zájmem.
— Danieli, — obrátila se Ivana Křížová na syna, — uvědomuješ si, jak tvoje žena shazuje naši rodinu? Já mám sbírku starožitných šátků! A co přinese ona?
Daniel Havelka mlčel a civěl do talíře. Jako vždy, když šlo do tuhého.
— Mami, prosím tě… — zamumlal nakonec.
— Co prosím tě? — rozčílila se Ivana. — Jde mi o vaše jméno! Pracuješ v bance, nejsi žádný úředníček někde na přepážce. Máš postavení! A tvoje žena…
Větu nedokončila. Zbledla, ruka jí vystřelila k hrudi. — Vodu… přineste mi vodu…
Pak už se vše seběhlo rychle. Zmatek, příjezd sanitky, nemocniční pokoj, kapačky.
— Jdu za mámou, — prohlásila Radmila rozhodně a zamířila ke dveřím pokoje. — A ty bys udělala nejlépe, kdybys zmizela. Už tak jsi nadělala dost škody.
Tereza zůstala sama na chodbě. Posadila se na tvrdou židli a vytáhla mobil. Tři zmeškané hovory od Daniela, dva od tchána Rostislava Beneše. Neměla sílu komukoli volat zpět.
„Možná bych měla odejít,“ problesklo jí hlavou. Za tři roky si v téhle rodině nikdy nepřipadala jako doma. Každé svátky byly jako chůze po minovém poli. Každý dárek záminkou ke kritice.
Telefon se znovu rozechvěl. Neznámé číslo.
— Prosím? — ozvala se nejistě.
— Terezko, tady Božena Holubová, — zazněl v telefonu stařecký hlas. — Vzala jsem si číslo od Rostíka. Kde jsi?
— V nemocnici.
— Počkej tam na mě. Musíme si promluvit.
Božena dorazila asi za půl hodiny. Drobná, shrbená jen nepatrně, jinak stále vzpřímená a rázná. Přelétla Terezu zkoumavým pohledem, všimla si jejích zarudlých očí.
— Pojď ven, tady by onemocněl i zdravý člověk. Není třeba tu ronit slzy na chodbě.
— A co Ivana Křížová?
— U ní sedí Radmila a jistě ti právě přidává další hříchy, — podotkla suše Božena. — To počká. My dvě máme důležitější téma.
V malém nemocničním parčíku panovalo ticho. Břízy, vysazené ještě za dob Československa, tiše šuměly.
— Vím, proč sis vybrala právě ten šátek, — řekla náhle Božena.
Tereza překvapeně vzhlédla. — Jak to můžete vědět?
— Paměť mi ještě slouží, děvče. — Vytáhla z kabelky ošoupané fotoalbum. — Podívej se.
Na zažloutlé fotografii se mladá žena s copem usmívala do objektivu. Kolem ramen měla přehozený pavlovoposadský šátek — úplně stejný vzor, jaký Tereza přinesla jako dar.
— To je… Ivana Křížová?
— Ano. V den své svatby. Ten šátek jí dala moje maminka, tedy její babička. Byl to jediný cennější kus, který v rodině zůstal ještě z předválečných let. Schovávala ho léta, aby ho mohla předat vnučce právě při svatbě.
Božena se na chvíli odmlčela.
— Ivana ho ale dlouho nenosila. Snad tři měsíce. A pak…
Povzdechla si.
— Tehdy jsme na tom nebyli dobře. Rostislav Beneš pracoval v továrně za pár korun, já učila ve škole. Ivana otěhotněla, bylo jí zle, dva měsíce marodila. Peníze byly potřeba.
— Prodala ho? — zeptala se tiše Tereza.
— Ano. Sousedce, která překupovala věci a vozila je do Prahy na trh. Dozvěděla jsem se to až po letech, úplnou náhodou.
Otočila list.
— Tady je z pedagogické školy. Vidíš, jak je vychrtlá? Na koleji přežívala na bramborách. Ale hrdosti měla na rozdávání. Když ji nějaký kluk pozval na kávu, odmítla. Tvrdila, že se nebude nikomu vnucovat. A pak doma do polštáře plakala hlady.
Tereza pomalu listovala albem. Před očima se jí skládal jiný obraz Ivany Křížové — mladé, zranitelné, plné snů. Úplně jiný než přísná a jízlivá žena, kterou znala.
— A tohle? — zastavila se u snímku, kde tchyně stála za provizorním stánkem.
Božena se trpce pousmála. — Devadesátá léta. Ivana nechala učení a začala prodávat na trhu, protože z platu by rodinu neuživila… a právě tehdy se začalo měnit víc než jen její zaměstnání.