„…z platu by rodinu neuživila. Otevřela si stánek na tržišti. Prodávala šátky, představ si…“
Božena Holubová přejela konečky prstů po zažloutlé fotografii, jako by hladila samotnou minulost.
„A víš, co bylo ze všeho nejhorší?“ promluvila tiše. „Ne ten hlad. Ani to ponížení mezi stánky, kde se člověk musí dohadovat o každou korunu. Nejhorší bylo sledovat, jak se měnila. Nenápadně, kousek po kousku.“
Tereza zvedla oči. „Jak se měnila?“
„Nejdřív pořád mluvila o škole. O svých dětech, o třídě, kterou vedla. Říkala: ‚Jakmile se trochu vzpamatujeme, vrátím se učit.‘ Jenže pak začala počítat. Kolik utržila tamta prodavačka, kolik vydělala jiná. A srovnávala. ‚Podívej,‘ říkala, ‚Věra Kubíková už má pro dceru norkový kožich, a Daniel musí nosit obnošenou bundu…‘“
Obrátila list.
„Tady je jejich první auto. Ojetá škodovka, samá rez. Rostislav ji vybíral snad tři měsíce, lezl pod ni, kontroloval každý šroubek. Byl na ni hrdý. A Ivana? Sotva ji uviděla, utrousila: ‚Tohle je všechno? Ostatní už mají cizí vozy a my budeme za chudé příbuzné?‘“
Tereza si prohlížela mladého Rostislava Beneše, jak se usmívá vedle obstarožního auta, jako by právě vyhrál jackpot.
„Jednou jsem k nim přišla na návštěvu,“ pokračovala Božena a hlas jí ztišil, „a vitrína byla prázdná. Zmizely staré snímky, i ty hodiny, co jsme jim dali ke svatbě. Ptám se: ‚Ivanko, kam se to všechno podělo?‘ A ona mi odsekla: ‚Mami, dneska se žije jinak. Tohle už se nevystavuje. Nemůžeme si byt zaplnit harampádím.‘“
Stařenka si nenápadně otřela slzu.
„Jenže já vím, že nic nevyhodila. Schovala to do krabic, do zadní skříně. A když si myslí, že ji nikdo nevidí, vytahuje ty věci ven. Prohlíží si je… A jakmile zaslechne kroky na chodbě, všechno rychle uklidí. Stydí se.“
„Za co?“ zeptala se Tereza potichu.
„Za vlastní minulost. Za chudobu. Za dobu, kdy byla šťastná i bez těch proklatých peněz.“ Album zaklaplo. „Ale ani tohle není to nejhorší.“
Tereza zpozorněla.
„Nejhorší je, že není šťastná ani teď. Má byt v centru, drahé auto, kožichy i šperky. A přesto se neusměje od srdce. Pořád má potřebu něco dokazovat. Pořád se bojí, že někdo odhalí tu holku z internátu, co po nocích zašívala punčochy, aby ušetřila.“
V nemocničním parčíku zavládlo ticho. Z dálky doléhal tlumený ruch města, ale sem skoro nepronikl.
„A ten svatební šátek,“ ozvala se Božena náhle, „ona ho před časem našla. Představ si — po dvaceti letech. Na tom samém trhu, kde kdysi prodávala.“
Tereza se předklonila. „Opravdu ten samý? Se stejným vzorem, jako jsem jí dala já?“
„Ano. Úplně stejný motiv. Jenže byl drahý a neměla u sebe dost peněz. Nevykoupila ho. A nikdy si to nepřestala vyčítat.“
„Takže ten vzor…“
„Tehdy jsem nechápala, proč jí najednou nebylo dobře. Teď mi to dochází. Asi ji ten ornament vrátil zpátky do let, na která chtěla zapomenout. A srdce není z kamene.“
Tereza chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Já ten šátek také nevybrala náhodou.“
Božena k ní tázavě vzhlédla.
„Moje maminka měla podobný. Koupila si ho z posledních peněz, když jsem šla do první třídy. Chtěla, abychom vypadaly důstojně. A o měsíc později nás táta opustil. Šátek musel pryč — prodala ho, abychom měly na jídlo.“
„Proč jsi to Ivaně nikdy neřekla?“
Tereza se trpce pousmála. „A k čemu by to bylo? Od začátku si myslela, že mi jde jen o majetek. Že jí kazím pověst.“
„Ty hloupá,“ povzdechla si Božena. „Nešlo o peníze.“
„Tak o co?“
„O strach. Bojí se, že bys mohla být silnější než ona. Že dokážeš zůstat sama sebou a nenecháš se pohltit tím věčným předváděním a strachem z cizích pohledů.“
V tu chvíli se Tereze v kapse rozezněl telefon. Daniel.
„Kde jsi?“ zněl jeho hlas napjatě. „Jsem v nemocnici a nikde tě nevidím.“
„Sedím venku s paní Holubovou.“
„S babičkou? Co se děje?“
Božena se k telefonu naklonila. „Danieli, do pokoje k mámě teď nechoď. Je tam Radmila Konečná a s ní ta vaše sousedka, Lenka Bartošová. Namluvily tam věci, které bys slyšet neměl.“
„Jaké věci?“
„Obvinily Terezu. Prý může za to, že Ivana skončila tady. S jejím tlakem a nemocným srdcem…“
„Cože?“ Danielův hlas zhrubl rozhořčením.
„Klid,“ přerušila ho Božena pevně. „Nejdřív mě vyslechni. A ty také, Terezo.“
A začala vyprávět o mladé Ivaně — vystrašené dívce z malého města v sepraných šatech. O tom, jak se snažila Rostislava odmítnout, protože si připadala nehodná jeho rodiny. Jak snášela řeči sousedů, že si „syn ředitele vzal holku od plotny“.
„Pak přišla ta věc s prstýnkem,“ zachvěl se jí hlas.
Daniel do telefonu tiše vydechl. „Babi, prosím…“
„Musí to slyšet,“ trvala na svém. Obrátila se k Tereze. „Ivana byla tehdy v sedmém měsíci. Psal se devadesátý druhý rok, peněz nebylo. Můj muž dřel, kde se dalo, ale nestačilo to. Jednou přijdu k nim a ona sedí u stolu, uplakaná. Prsty nateklé, snubní prsten se jí zařezával do kůže.“
Tereza sotva slyšitelně zašeptala: „Měla si ho sundat.“
„Jenže ona ho sundat nechtěla proto, že by tlačil,“ zavrtěla hlavou Božena. „Rozhodla se ho prodat. Ten jediný kousek zlata, který zdědila po otci.“