…Ten jediný kousek zlata, který zdědila po otci.
Když se to Rostislav Beneš dozvěděl, úplně zbledl. Nešlo mu o samotný prsten – bolelo ho, že se Ivana vzdává vlastní hrdosti. Tehdy se v ní cosi nenápadně zlomilo.
Do ticha náhle vrazily rychlé kroky a dveře na oddělení se rozlétly. Z chodby přiběhla rozrušená sestra.
„Jste příbuzní paní Ivany Křížové? Honem, pojďte! Hned!“
Všichni tři se rozběhli k pokoji, Daniel Havelka dorazil během několika minut. U lůžka už stáli lékaři, přístroj u postele vydával ostré, nepravidelné pípání.
„Hypertenzní krize,“ utrousil starší lékař bez zbytečných okolků. „Pravděpodobně silný stres.“
Radmila Konečná, která stála opodál u okna, vrhla na Terezu Jelínkovou jedovatý pohled.
„Tak co, stačilo ti to? Dohnala jsi mámu svými lacinými—“
„Dost,“ pronesl Daniel tiše, ale tak pevně, že Radmila zmlkla uprostřed věty. „Už ani slovo. Vím všechno.“
„A co jako víš?“ odsekla posměšně. „O tom, jak se tvoje manželka—“
„Vím o tom prstenu,“ přerušil ji. „A o svatebním šátku. A taky o tom, že jsi mámě poradila, aby ho prodala. Že je prý nemoderní harampádí.“
Radmile zmizela barva z tváře. „Kdo ti to řekl?“
„Táta. Už dávno. A také mi vyprávěl, jak jsi ji později přesvědčovala, že potřebuje nový image. Aby se prý neztrapňovala před tvými zámožnými známými.“
„Chtěla jsem jí pomoct!“ vybuchla. „Žili jste jak chudáci! V tom směšném bytě plném starých krámů—“
„Byli jsme šťastní,“ ozval se z postele slabý hlas. „Dokud jsi… dokud jsem…“
Ivana Křížová se s námahou nadzvedla na polštářích. Oči měla zalité slzami.
„Bože, co jsem to udělala… V co jsem se proměnila…“
„Mami, klid, musíš ležet,“ přiskočil Daniel.
„Klid?“ pousmála se hořce. „A to, jak jsem žila poslední roky, bylo v pořádku? Pořád něco dokazovat… sobě, ostatním…“
„Mami…“
„Nepřerušuj mě!“ setřásla ruku sestry, která ji chtěla přidržet. „Nechte mě mluvit. Já už to chápu… všechno vidím.“
Podívala se na Terezu.
„Ten šátek sis nevybrala náhodou, že? Vědělas?“
„Ano,“ odpověděla tiše Tereza. „Našla jsem vaši svatební fotografii. V zimě, když jsme třídily věci. Byla v krabici mezi dopisy.“
„V té krabici?“ Ivana zbledla ještě víc. „Takže jsi četla i… deník?“
„Ne, přísahám. Viděla jsem jen tu fotku.“
„Škoda,“ vmísila se Radmila s trpkým úsměvem. „Dozvěděla by ses spoustu zajímavostí. Třeba jak naše paní učitelka prodávala na trhu a snažila se zavděčit bohatým zákazníkům.“
„Mlč už!“ vykročil Daniel k sestře. „Aspoň teď toho nech!“
„Proč? Pravda má zůstat skrytá?“ Radmila se třásla vztekem. „Ví někdo, jak jsme se s mámou vyškrábaly z ničeho? Jak jsem ji učila vystupovat, oblékat se, mluvit? Aby se nemusela stydět v lepší společnosti? A teď přijde tahle—“ ukázala na Terezu, „—a všechno rozbije svými teatrálními gesty!“
„Odejdi,“ pronesla Ivana tiše, ale nekompromisně.
„Prosím?“
„Řekla jsem, aby ses vzdálila.“ Náhle zvýšila hlas. „To ty jsi mi vzala klid! S tvými pravidly, s těmi směšnými měřítky! A já hloupá jsem se bála, že se ztrapním před tvými známými…“
Těžce oddychovala, přesto pokračovala.
„Víš, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná? Když jsme s Rostislavem bydleli v tom malém paneláku. V neděli jsme společně dělali domácí knedlíky, sousedé chodili bez ohlášení na čaj… Bylo nám dobře. A pak jsem začala hrát cizí roli.“
Náhle se chytila za hruď. „Nemůžu… nemám vzduch…“
„Všichni ven!“ zavelel lékař, který přispěchal zpět. „Okamžitě!“
Vyvedli je na chodbu. Radmila se se vzlykem rozběhla ke schodišti. Daniel se za ní chtěl vydat, ale Božena Holubová ho zadržela.
„Nech ji. I ona si nese svoje.“
Tereza se opřela o stěnu. V hlavě jí pulzovala jediná myšlenka: Můžu za to já.
„Ne,“ řekla Božena měkce, jako by jí četla myšlenky. „Tohle muselo ven. Jako když praskne hnisavá rána.“
Po chvíli vyšel lékař, sundával si rukavice.
„Dcera?“ kývl směrem k Tereze.
„Ne, já jsem jen—“
„Jdi,“ pobídl ji Daniel. „Volala tě.“
Ivana ležela mezi hadičkami a přístroji, ale její pohled byl jasný.
„Sedni si ke mně,“ vyzvala ji.
Tereza si opatrně přisedla.
„Odpusť mi,“ začala Ivana bez okolků. „Za všechny ty roky. Za každé jedovaté slovo.“
„Prosím vás…“
„Musím to říct.“ Stiskla jí ruku. „Když jsem uviděla ten šátek, cos mi přinesla, hned mi došlo, že víš. Měla jsi stejný výraz jako já tehdy… když jsem svůj prodávala.“
Na okamžik se odmlčela.
„Nezbavila jsem se jen kusu látky. Zřekla jsem se sama sebe. Po kouskách, pomalu… jen aby nikdo nepoznal, že jsem obyčejná holka z vesnice.“
„Šetřete se,“ zašeptala Tereza.
„Nech mě domluvit.“ Ivana se zhluboka nadechla. „Roky jsem ten šátek hledala. Když jsem ho konečně objevila, byl už v antikvariátu a stál tolik, že jsem si ho nemohla dovolit. A tak jsem začala sbírat jiné. Myslela jsem, že tím zaplním prázdno.“
Zvedla k Tereze oči.
„A včera, když jsi mi ho podala do rukou, mi došlo jedno.“
„Jaké?“
„Že jsem celý život honila něco cizího a to své, skutečné, jsem nechala proklouznout mezi prsty…“