Náhoda nakonec rozhodla za ni. Ctibor Beneš ulehl s horečkou. Radka Pavlíčeková už dávno věděla, že jakmile mu teploměr ukáže 37,1, chová se jako těžce raněný, a při osmatřicítce se mění v pacienta na pokraji posledního pomazání. Tentokrát měl 38,2 – a podle jeho nářků to vypadalo na konec světa. Obracel oči v sloup, vzdychal, loučil se s dětmi i s ní a tvářil se, že pracovní povinnosti připadají v úvahu už jen v příštím životě.
Radka si vzala v zaměstnání volno, aby mu „zachránila život“. Nadopovala ho sirupem, prášky a horkým čajem s malinami, přikázala mu lehnout si a odpočívat. Poslechl překvapivě ochotně a během chvíle usnul tak tvrdě, že se pokojem rozléhalo hlasité chrápání.
Telefon, který mu ležel na nočním stolku, neslyšel. Zato ona ano. Na displeji se objevilo slovo „Doručení“. Dnes měl být podle plánu jeho „termín“. Srdce se jí rozbušilo tak silně, až jí hučelo v uších. S třesoucími prsty hovor přijala a přiložila mobil k uchu.
„Ctibore!“ spustil ženský hlas bez pozdravu, podrážděně a zostra. „Jen proto, že jsi za celý rok poprvé nedodržel, co jsi slíbil, a ani ses neozval, to nechám být. Ale pamatuj si, že si tvoje služby platím opravdu slušně.“
Radka ani nedýchala.
„Chlapů je ve městě dost,“ pokračovala žena chladně. „Není problém tě nahradit. Moje zdraví je mi přednější než tvoje výmluvy.“
Hovor byl ukončen. Radka zůstala sedět s mobilem přitisknutým k uchu a připadala si, jako by jí někdo vyrazil dech.
Co tím myslela – že je pro ni zdraví důležitější? A jak do toho zapadá Ctibor? Může ho vyměnit za jiného muže… ale kvůli čemu? A za co mu vlastně platí?
Náhlé prozření ji zasáhlo jako blesk. S tichým zalapáním po dechu si zakryla ústa. Její manžel si nechává platit za „osobní péči“ nějaké zazobané paničce!
Zatočila se jí hlava a žaludek se sevřel. Musela se několikrát zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Takhle to ale nechat nemůže. Jestli má zjistit pravdu, musí jednat.
Otevřela zprávy a pod jménem „Doručení“ napsala: „Promiň, auto je v servisu. Přijeď za hodinu ke mně, jsem doma sám na tři dny.“ Připojila jejich adresu a odeslala.
Vzápětí jí hlavou probleskla další myšlenka. A co ta „Čerpací stanice“? Ta mladá holka se u jeho auta tvářila až příliš sebejistě. Není náhodou i ona jednou z těch, které Ctibor… obšťastňuje?
Ta představa ji bodla přímo do srdce.
Napsala druhou zprávu: „Auto je v opravě. Mám tři dny volno, jsem doma sám. Přijeď za hodinu, chybíš mi.“ Odeslala ji na číslo uložené pod „Čerpací stanice“. Stejná adresa.
Možná to nevyjde. Možná přijede jen jedna. Možná žádná. V tu chvíli jí to ale bylo jedno. Žít dál s pochybnostmi nedokázala. Co když měla Michaela Malýová pravdu a věrnost je jen pohádka pro naivní?
Ctiborovi oznámila, že jde do lékárny, aby mu koupila něco silnějšího na horečku, a hlasitě za sebou zabouchla vstupní dveře. Ve skutečnosti se ukryla v dětském pokoji. Syny odvezla už včera k babičce, aby se od otce nenakazili, takže byt byl tichý. Posadila se za dveře a čekala.
Přesně za hodinu se rozezněl zvonek. Dlouhý, neodbytný.
„Doručení,“ problesklo jí hlavou. Nehnula se. Chtěla slyšet každé slovo.
Ctibor se mezitím probudil. Zabalený do deky, s rozcuchanými vlasy a výrazem mučedníka se loudal ke dveřím. Každý krok doprovázel sténáním.
„Ty?“ ozvalo se z předsíně jeho překvapené zvolání. „Co tu děláš? Radka je jen v lékárně, každou chvíli se vrátí!“
„Promiň?“ odpověděl ženský hlas, v němž se mísilo rozhořčení s údivem. „Ty jsi mě sem pozval. Psals, že máš auto rozbité a že jsi tři dny sám doma. Proč jsi mi to neřekl, když jsem ti dnes volala?“
„Kdy jsi mi volala?“ zamumlal Ctibor zmateně. Horečka mu očividně zatemnila mozek ještě víc než obvykle.
Radka za dveřmi zadržela dech a čekala, co z něj vypadne dál.