Božena Tichýová se vzápětí napřímila, nasadila výraz dotčené panovnice a odkráčela pryč, aniž by si všimla, že nechala lopatu opřenou u plotu. Vladimír Kolář ji beze slova následoval. Tadeáš Procházka popadl Karolínu za zápěstí a téměř ji vlekl domů, aby jejich hádka nepokračovala před zraky sousedů a náhodných kolemjdoucích.
Jakmile za nimi zapadly dveře, spustil. Křičel, obviňoval ji a nešetřil urážkami. Aby celé představení vygradovalo, otevřel skříň a začal okázale házet oblečení do tašky. Očividně čekal, že ho zastaví, bude prosit a snažit se ho udobřit.
Jenže Karolína mlčela. Neměla chuť se hádat ani obhajovat. Během dvou let manželství si ani jednou nepřipadala, že by stála po boku muže, který by ji chránil. Nikdy neměla pocit, že za ní stojí. Nezastal se jí ani před vlastními rodiči. Mělo vůbec smysl držet pohromadě něco, co existovalo jen na papíře?
Tadeáš nakonec skutečně odešel. Večer jí ještě poslal dlouhou zprávu plnou jedovatých poznámek – polovina vět jako by vypadla z úst jeho matky. Karolína si esemesku bez zaváhání smazala. V pondělí ráno zamířila podat žádost o rozvod.
Rozvodové řízení se táhlo a bylo nepříjemné. Tadeáš trval na tom, že se musí rozdělit všechno, co během manželství získali. Většinu „majetku“ však tvořily dary od jeho matky. Karolína na něj při jednání hleděla a měla pocit, že toho muže snad ani nezná. Anebo byl právě teď konečně sám sebou a předtím jen nosil masku?
„Vezmi si svoje ručníky, miláčku,“ pronesla klidně u soudu. „A klidně i polovinu odpadu od popelnic. Požádala jsem domovníka, aby tři pytle harampádí nechal stranou. To je ten náš společný majetek.“
Tadeáš zrudl a chvíli nebyl schopen slova.
Karolína si v duchu poděkovala Boženě Tichýové. Právě díky těm směšným darům včas pochopila, s kým žije – dřív, než by spolu pořídili něco cennějšího než obnošené ručníky. Taková maličkost odkryla mnohem zásadnější trhliny.
Teď už věděla, že člověk si musí pečlivě vybírat nejen partnera, ale i jeho rodinu. Jinak je vztah předem odsouzený k zániku.