„Kde jsou ty peníze, Stando?“ zeptala se tiše Johana Jelíneková a upřela na manžela pevný pohled.
Stanislav Vaněk přešlápl z nohy na nohu. Oči sklopené k podlaze, jako by na ní hledal odpověď, kterou nedokázal vyslovit.
„Víš… ono je to složitější. Máma potřebovala pomoct. Pořád se u nich něco děje… jednou tohle, podruhé tamto.“
„Co přesně je tohle a tamto?“ vyjela Johana ostřeji, než zamýšlela, a zvedla se z podlahy. V hrudi jí narůstalo horko, které hrozilo přetéct. „Mluv konkrétně, Stando.“
Na dveře se poslední dobou bušilo tak často, až se jejich čalounění začalo na okrajích odlepovat. Johana si všimla tmavnoucí šmouhy u kliky a zamračila se. Další důvod k hádce. Stanislav si už tak každý večer stěžoval na její studenty — a teď ještě poničené dveře.
Rychle si uhladila světle béžovou halenku, prsty zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho a nasadila profesionální úsměv. Pak otevřela.
„Dobrý den, paní učitelko!“ zazněl zvučný hlas devítiletého Daniela Tomáška, kulatého chlapce s věčně rozcuchanou ofinou.
Za ním stál jeho otec, Libor Řezník — vysoký, rovný jako svíce. Jako pokaždé měl v úmyslu počkat poblíž až do konce hodiny, aby syna vyzvedl. Žili sami; Danielova maminka zemřela, když byl ještě batole.
„Pojď dál, Danieli,“ ustoupila Johana stranou. „Dobrý večer, pane Řezníku.“
Libor odpověděl jen lehkým kývnutím a úsměvem, který se mu zračil spíš v očích než na rtech. Ten pohled v ní pokaždé cosi rozechvěl, a tak raději sklopila zrak.
„V osm jsem zpátky,“ pronesl klidně, ale v hlase mu zaznělo zvláštní teplo. „Danieli, snaž se.“
Dveře se sotva zavřely a z obýváku se ozvalo nespokojené funění — Stanislav se zvedal z gauče. Objevil se v předsíni, poškrábal se v zarostlé bradě a přísně si Daniela přeměřil.
„Zase?“ procedil skrz zuby, aniž by se podíval na manželku. „Denně tu někdo zvoní. Jeden, druhý… Kdy to konečně skončí?“
Johana sevřela rty. Tenhle refrén znala nazpaměť. Spouštěl ho pokaždé, když přišel některý z jejích žáků. Ale teď, před dítětem?
„Danieli, běž prosím do kuchyně,“ obrátila se na chlapce klidným tónem. „Vytáhni si učebnici, hned přijdu.“
Daniel rychle zmizel za rohem. Johana se otočila k manželovi. „Stando, už jsme o tom mluvili. Je to moje práce. Šetříme na byt. Nebo jsi zapomněl?“
Stanislavovi zacukal sval u oka. Na okamžik se v jeho pohledu mihlo cosi jako stud, ale vzápětí ho překryla podrážděnost.
„Jasně, šetříme,“ odsekl. „Dva roky a výsledek nikde. A já si doma nemůžu ani v klidu pustit televizi — pořád tu někdo courá.“
Otočil se na patě a s hlasitým bouchnutím za sebou zavřel dveře do obýváku. Johana na chvíli zavřela oči a pomalu napočítala do deseti. Nesmí si dovolit, aby Daniel vycítil napětí. Musí zůstat profesionální.
V malé kuchyni, zaplněné světlým nábytkem, už chlapec seděl u stolu. Učebnice i sešit ležely úhledně rozložené před ním. S vyplazenou špičkou jazyka soustředěně obtahoval znaky domácího úkolu.
Johana si přisedla naproti němu a mírně se usmála. „Tak se podíváme, jak ses popral s domácím úkolem,“ řekla klidně a natáhla ruku k jeho sešitu.