„Tak se podíváme na domácí úkol,“ pronesla Johana Jelíneková klidně, jako by se před chvílí nic nestalo, a posunula si židli blíž ke stolu.
Výuka pokračovala v obvyklém rytmu. Za oknem se mezitím začalo šeřit, den se tiše vytrácel a kuchyň zaplavovalo měkké světlo žluté lampy nad stolem. Z obýváku se ozýval hlas televizoru – Stanislav Vaněk jej pustil nápadně hlasitě a pokaždé, když Johana něco vysvětlovala nebo Daniel odpovídal, zvuk ještě o kousek zesílil. Bylo to okaté a nepříjemné, ale snažila se to ignorovat.
Když už se blížili ke konci hodiny, zazvonil zvonek. Johana sotva potlačila povzdech. Ve dveřích stála Růžena Hájeková – vysoká, nepřirozeně vzpřímená, s dokonale upraveným světlým účesem, který působil téměř jako helma.
Za ní se do předsíně protlačila Kristýna Zelenýová, táhnouc za ruku neochotného Karla Tkadlce, který se snažil vyvléknout.
„Dobrý večer, Johanko,“ zazpívala Růžena přeslazeným hlasem, až Johaně přeběhl mráz po zádech. „Šly jsme kolem, tak mě napadlo, že se zastavím za synem.“
Už chtěla vstoupit dál, ale Johana jí ustoupit nedovolila.
„Nezlobte se, Růženo, právě učím. Mohly byste přijít později?“
„Učíš?“ pozvedla tchyně dokonale vyklenuté obočí. „Ach ano, tvoje… přivýdělky.“
„My budeme potichu,“ vložila se rychle Kristýna a nervózně si pohrávala s novým řetízkem na krku, který se leskl až podezřele okázale.
Johana si mimoděk spočítala, kolik taková ozdoba asi stála, a pevně sevřela rty.
„Opravdu vás poprosím o čtvrthodinku strpení,“ řekla rozhodně. „Za patnáct minut končíme.“
V očích Růženy se mihlo cosi ostrého, téměř dravého.
„Jak myslíš,“ utrousila chladně. „Pojď, Kristýno. Když tu nejsme vítány…“
Poslední větu pronesla dost hlasitě, aby dolehla až do obýváku. Stanislav se okamžitě objevil v předsíni.
„Mami? Co stojíte ve dveřích? Pojďte dál!“ podivil se.
„Ale nic, jen nás tvoje žena nechce pustit dovnitř,“ rozhodila Růžena rukama. „Prý má hodinu.“
„Proboha, zase ty lekce!“ vybuchl Stanislav. „Už mám těch dětí plné zuby! Mami, pojď samozřejmě dál. Johano, tohle je přece moje matka!“
Johaně zahořely tváře a v krku ji sevřel těžký knedlík. Proč se jí nikdy nezastal? Proč vždycky bez váhání stojí na straně matky?
Z kuchyně se ozvala rána – Daniel zřejmě shodil učebnici na zem. Johana sebou trhla.
„Dost,“ řekla tiše, ale pevně. „Teď pracuji. Až skončím, můžeme si promluvit.“
Vrátila se zpět ke stolu. Ruce se jí třásly a ve spáncích jí pulzovalo, přesto se donutila k povzbudivému úsměvu.
„Tak kde jsme to přestali?“ obrátila se na vyděšeného chlapce.
Po tom večeru se něco změnilo. Johana měla pocit, jako by mezi ní a Stanislavem vyrostla průhledná, ale neprostupná stěna. Mluvili spolu čím dál méně a každý rozhovor byl napjatý.
Stanislav pokaždé demonstrativně mizel do obýváku, kdykoli přišel některý z jejích žáků. Občas dokonce zůstával v práci do noci – alespoň to tvrdil.
Jednoho takového večera, když vyprovodila Aleše Planého, svého druhého studenta, zůstala stát u dveří o něco déle než obvykle. Byt byl tichý. Rozhodla se, že zkontroluje jejich úspory.
Z horní police skříně sundala starou krabičku, kterou si se Stanislavem pořídili ještě ke svatbě – dřevěnou, s jemně vyřezávaným vzorem po stranách a mosazným zapínáním, které už bylo lehce ošoupané časem.