Za dveřmi se ozývalo další naléhavé zazvonění. Johana měla tváře rozpálené vztekem, zatímco Stanislav zbledl tak, že mu na čelistech vystoupily napjaté svaly.
„Stando!“ dolehl k nim hlas Kristýny Zelenýové. „Jste doma?“
Stanislav udělal krok ke klice, ale Johana mu vstoupila do cesty.
„Ne. Teď nikam nepůjdeš. Tohle si dořekneme.“
„A co chceš ještě řešit?“ rozhodil rukama unaveně. „Stejně mě neposloucháš.“
„Ty žiješ jen svými plány — byt, dítě, spoření… Ale skutečné lidi s opravdovými starostmi přehlížíš.“
„To není pravda!“ ohradila se ostře. „Záleží mi na druhých. Jen nechápu, proč tvoje sestra, která má slušnou práci a dostává alimenty, nedokáže uživit vlastní dítě sama. A proč tvoje matka, která bere lékařský plat i penzi, nikdy nemá ani korunu stranou?“
„Protože to nemají lehké!“ vyštěkl. „A ty jsi sobecká. Myslíš jen na sebe.“
Do dveří někdo zabušil.
„Stando! Co se tam děje?“ volala Kristýna.
Johana pomalu přešla ke šperkovnici, otevřela ji a sebrala zbytek bankovek.
„Víš co?“ pronesla tiše. „Když jsem tedy takový sobec, vezmu si alespoň to, co tu zůstalo. Jsou to i moje peníze. A ty běž otevřít. Čeká tě tvoje opravdová rodina.“
Rozvod proběhl bez dramat, téměř úřednicky. Dva podpisy pod žádostí, pár razítek a bylo hotovo.
Stanislav beze slova skládal své věci do dvou velkých kufrů. Z koupelny si vzal holicí strojek, z horní police starý svetr, který tam ležel roky. Johana stála u okna a sledovala, jak kufry ukládá do kufru auta.
Podzimní den byl šedivý a vlhký. Lidé spěchali ulicí schoulení pod deštníky a její muž — vlastně už bývalý — systematicky vyklízel jejich společný domov.
U dveří se ještě zastavil.
„Možná bychom…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou dřív, než větu dokončil. „Nech to být, Stando. Takhle je to správně. Ty se budeš vždycky zmítat mezi nimi a mnou. A já už nechci stát stranou.“
Přikývl, tiše za sebou zavřel a odešel.
Za několik minut se auto rozjelo. Johana z okna sledovala, jak se červená světla postupně ztrácejí v deštivé cloně.
Vracel se k matce, do vedlejšího domu, kde ho čekaly důvěrně známé starosti, neustálé prosby o pomoc a neochvějné přesvědčení Růženy Hájekové, že má vždy pravdu.
Před domem zastavilo stříbrné auto. Johana ho poznala — Libor Řezník přivezl Daniela Tomáška na hodinu.
Instinktivně si uhladila vlasy a pozorovala, jak vystupují: Libor jako obvykle upravený, v světlém kabátu, a jeho syn s batohem přehozeným přes rameno.
„Slyšel jsem, že vy…“ začal opatrně, když Daniel zmizel v kuchyni s učebnicemi.
„Ano,“ přikývla klidně. „Je to tak.“
Chvíli mlčel, pak si odkašlal. „Co kdybychom si po hodině zašli na kávu? Hned za rohem otevřeli příjemnou kavárnu.“
Johana zaváhala jen krátce. Pak se na něj poprvé po dlouhé době skutečně usmála.
„Myslím, že káva je teď přesně to, co potřebuju.“