„Nemohla bys mě aspoň nepodkopávat před kamarády?“ vyjel podrážděně Kryštof Tichý, sotva se za posledním hostem zavřely dveře.
Lucie Navrátilová se na něj nechápavě podívala. „Jak jako nepodkopávat?“
„No prostě mi neodporovat! Už si ze mě utahují a někteří mi dokonce říkají, že jsem pod pantoflem,“ odsekl.
„Jestli tě to uklidní, já si to opravdu nemyslím,“ odpověděla klidně a začala sklízet skleničky ze stolu.
„Tak proč mi pořád protiřečíš? Doma budiž, ale proč i před nimi?“ nedal se Kryštof.
„Nemáš pocit, že to trochu přeháníš?“ namítla Lucie a odnesla nádobí do kuchyně.
„Jen nechci vypadat jako idiot před vlastními přáteli. To je snad normální!“
„Tak je sem přestaň zvát,“ pokrčila rameny. „Po jejich návštěvách se chováš divně.“
„Divně? To ty mě k tomu doháníš!“
„Tím, že říkám svůj názor a nesouhlasím se vším, co ty nebo oni vypustíte z úst? Myslela jsem, že dneska je běžné mít vlastní hlavu,“ ušklíbla se.
„Měj si ji, jak chceš, ale—“
„Dost!“ zarazila ho ostře. „Nebudu tu poslouchat výstupy jen proto, že sis něco vsugeroval.“
„Právě o to jde! Snažíš se být v našem vztahu ta hlavní. Jenže tak to není.“
„Ach, promiň, Vaše Výsosti,“ odpověděla ironicky. „Od začátku jsem ti říkala, že si nenechám poroučet a že si své názory ponechám.“
„Ale před kluky—“
„Všiml sis někdy, jak se tvoji kamarádi baví se svými partnerkami?“ přerušila ho.
„Ne. Ale určitě ne takhle!“
„Opravdu? Pokud vím, jsi jediný, kdo má potřebu zdůrazňovat, že je doma šéf.“
„A i kdyby, jejich ženy si aspoň nedovolí mluvit se mnou tímhle tónem,“ trval na svém Kryštof a bylo zřejmé, že tím jejich spor zdaleka nekončí.