Lucie už toho měla dost. „Je pozdě. Klidně si můžeš postěžovat té hromadě špinavých talířů, ale já jdu spát. Ráno vstávám do práce,“ prohlásila chladně.
„Počkej, co tím chceš říct?“ zůstal na ni zírat Kryštof Tichý.
„Myslím to naprosto jasně. Byli to tvoji kamarádi, já jsem půl dne stála u sporáku. Teď je řada na tobě – ukliď a umyj nádobí.“
„Ani mě nenapadne!“ ohradil se.
„A z jakého důvodu?“
„Protože to máš na starosti ty. Jsi přece ženská.“
Lucie se hořce pousmála. „Od kdy máme doma rozdělené povinnosti podle pohlaví? To tě to naučili tvoji kamarádi?“
„Nikdo z nich doma nic nedělá, tak proč bych měl já?“ odsekl sebejistě.
„Jestli se nechceš podílet, pak tu nemusíš bydlet. Rozumíš?“ zvýšila hlas. „Ty bys chtěl rozdávat rozkazy? Tak si najdi jiný byt a tam si hraj na generála.“
Kryštof ztichl. Připomínka bytu ho zabolela. Už jednou se kvůli tomu pohádali a málem šli od sebe. Tehdy mu také naznačila, že střecha nad hlavou není samozřejmost.
Teď se však snažil obhájit své. „Zkus se na to podívat z mé strany. Chlap má být hlavou rodiny. Nechci, aby si o nás ostatní mysleli, že jsem pod pantoflem. Přece nebudu po večerech drhnout hrnce.“
„Zajímavé, Kryštofe. Já taky chodím do práce, taky přináším peníze a stejně doma všechno obstarám,“ odvětila ostře. „A ty ses po pár řečech těch svých ‚machrů‘ rozhodl dokazovat, kdo je tady pán.“
„Oni by si tohle nikdy nenechali líbit!“
„Vážně? Tvůj kamarád Antonín Blažek se sotva odvážil na svou ženu podívat. Celý večer jsem sledovala, jak z ní má respekt.“
„To sis vymyslela, jen abys mě vyprovokovala!“
Lucie si povzdechla. „Je mi úplně jedno, co si namlouváš nebo čemu chceš věřit, ale já ze sebe služku dělat nehodlám.“