„Tak fajn, jak chceš! Sama sis o to řekla!“ vykřikl Kryštof Tichý a prudce otevřel skříň, z níž začal bez ladu a skladu házet své věci do cestovní tašky.
Lucie Navrátilová ho po chvíli šla zkontrolovat, aby si s sebou neodnesl i něco, co mu nepatřilo. Když si všiml, že stojí ve dveřích, zpomalil a pronesl téměř vyčítavě: „Víš, že jsem ti chtěl požádat o ruku? Už jsem měl vyhlédnutý prsten…“
„Tak ho teď kupovat nemusíš,“ odvětila klidně. „Ušetříš a můžeš si za to zaplatit vlastní nájem. Aspoň si vyzkoušíš, jaké to je postavit se na vlastní nohy.“
Zarazil se a sevřel zip tašky. „Je ti úplně jedno, že odcházím?“
Lucie si založila ruce na prsou. „Měla bych snad truchlit za někým, kdo hledá poslušnou služku? To opravdu ne, Kryštofe.“
„Nikdy jsi mě nemilovala! Šlo ti jen o moje peníze!“ obvinil ji.
„Přispíval jsi sotva na své výdaje,“ odpověděla ostře. „A rozhodně ses nijak neomezoval.“
„Jsem zvědavý, jak si poradíš bez mé výplaty!“ procedil mezi zuby a dál se vztekle balil.
„Klidně ti pošlu fotku, jak si užívám klidu,“ utrousila. „Bez někoho, kdo mě chtěl ohýbat podle sebe.“
Když za ním zaklaply dveře, zavolala do práce, aby vysvětlila, co se stalo, a ještě ten den objednala zámečníka. Nechtěla žít s obavou, že má Kryštof kopii klíčů.
O týden později zazvonil zvonek. Za dveřmi stál on, se stejnou taškou v ruce.
„Lucie, prosím tě, pusť mě dovnitř. Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal. Miluju tě.“
Pohladila kocoura, který jí mezitím vyskočil na parapet. „Jsem ráda, že ti to došlo,“ řekla tiše. „Jenže pozdě. Tohle místo už je obsazené.“
Tím rozhovorem se uzavřela kapitola vztahu, který kdysi vypadal slibně. Někdy se drobné praskliny hromadí tak dlouho, až z nich vznikne propast. A přes tu se už přejít nedá. Lucie pochopila, že samota je menší ztráta než život, v němž by musela potlačit samu sebe.