— Ruce ti přece neupadnou, když pomůžeš s přípravou na návštěvu! — obořila se příkře tchyně na svou snachu. Jenže tentokrát narazila na někoho, kdo se nenechal zahnat do kouta.
— Karolíno Urbanová, vždyť ty vlastně nic neděláš, pořád jsi doma s dítětem, — omílala dokola Renata Pavlíčeková. — Copak je pro tebe, mladou a plnou energie, takový problém vyhovět mým prosbám? Nežádám nemožné. Jsme rodina, a ty se chováš, promiň, jako bys s námi neměla nic společného!
— Mám práce nad hlavu! S malým dítětem si člověk ani na minutu nevydechne. A vy to moc dobře víte, přesto po mně stále něco chcete, — odpověděla Karolína bez zaváhání.
— To jsou jen výmluvy. Když to uděláš, svět se nezboří, — trvala na svém tchyně.
— Opravdu na to nemám čas, — stála si pevně za svým snacha.
Každé ráno se telefon rozezvonil znovu.
— Kup mi potraviny, seznam jsem ti poslala do zprávy, — oznámila Renata Pavlíčeková tónem, který nepřipouštěl odpor.
— To nepůjde, právě vyrážím s Matějem Havelkou k pediatrovi, — odsekla podrážděně Karolína.
— Ale prosím tě! Cestou se stavíš v obchodě, vezmeš všechno potřebné a večer mi to Dušan Veselý přiveze. Je to otázka pár minut, jen z toho děláš drama, — rozčilovala se tchyně. — S nachlazením se přece nebudu vláčet po obchodech!
— Procházka vám neuškodí, aspoň se nadýcháte čerstvého vzduchu. Já se s nemocným dítětem po supermarketu tahat nebudu.
— Proč z toho děláš takovou vědu, Karolíno? Je to sotva deset minut! — naléhala dál Renata Pavlíčeková.
Karolína však pokaždé odmítla a tchyně si následně stěžovala synovi na jeho „bezcitnou“ manželku.
Jednoho dne přišel Dušan Veselý s další žádostí.
— Karolíno, máma by byla ráda, kdybys dnes přišla. Potřebuje pomoct s mytím oken před svátky. Zvládneš to? Já zůstanu s Matějem.
— To snad nemyslíš vážně! A kdo umyje okna u nás? Tvoje maminka, nebo Karel Hynek Mácha? — vybuchla Karolína. — Sama jsem se ještě nedostala k pořádnému úklidu, pořád se objeví něco dalšího. Nestačí mi moje starosti? Proč se na mě tvoje matka pořád věší? Ať si objedná úklidovou službu. Nebo ať si to udělá sama — není žádná princezna ani stoletá stařenka.
— Prosím tě, běž tam. Jinak mi to bude vyčítat ještě měsíc, — snažil se ji obměkčit manžel.
— Ne. Řekla jsem ne a tím to končí. — Karolína byla neoblomná.
Příště přišla tchyně s novým nápadem.
— Karolínko, víš, jak mám v ložnici tu obrovskou vestavěnou skříň? Je tam hromada oblečení. Samé kvalitní, značkové kousky, skoro nenošené. Mnohé z nich už na sebe vůbec neberu.