Seznam, který jí Renata Pavlíčeková poslala do telefonu, měla Karolína uložený mezi zprávami. Jako obvykle byl podrobný a nekompromisní.
Když však odemkla dveře bytu a vstoupila dovnitř, musela se hodně přemáhat, aby hned nezačala křičet. V první chvíli jí krev vystoupala do tváří a nejraději by ze sebe vysypala všechno, co si myslí. Nakonec se ale ovládla. Zvědavost zvítězila – chtěla vidět, kam až to tentokrát dojde.
V obývacím pokoji seděla Renata Pavlíčeková pohodlně usazená v křesle. Po jejím boku dvě dávné kamarádky. Všechny tři se srdečně smály a nadšeně o něčem debatovaly, jako by se konalo malé odpolední posezení, ne návštěva u „vážně nemocné“ ženy.
„Ale podívejme, Karolínka dorazila!“ zvolala Renata vesele. „Ty jsi ale šikovná. Co jsi přinesla? Léky? Vzala jsi všechno podle seznamu? Výborně, polož to támhle na komodu.“
Karolína zůstala stát s taškou v ruce. „Zdá se, že vám je už mnohem lépe,“ poznamenala chladně. „Takže injekci asi aplikovat nemusím.“
„Prosím tě, co tě to napadá?“ mávla tchyně rukou. „Samozřejmě že mi není dobře. Jen jsem si řekla, že si na chvíli sednu s děvčaty. Dalo jim práci se sem dostat. Léčba počká, ta nikam neuteče. Zítra je taky den.“
„To je opravdu obdivuhodný přístup,“ utrousila Karolína ironicky. „Přeji příjemný večer. Já už půjdu.“
„Kam bys chodila?“ vyhrkla Renata ostře. „A kdo nám připraví stůl? Kdo nakrájí salám, sýr, zeleninu? No tak, šup do kuchyně. Opeč pár topinek na ty moje oblíbené chlebíčky, umyj rajčata a okurky, všechno hezky nachystej. Copak nevidíš, že mám návštěvu? Nemám na to čas a navíc mi není dobře. Nezůstávej tam stát jako sloup a dej se do práce!“ rozdávala pokyny tónem velitele.
„Cože?“ Karolíně se až zatajil dech. „Tak to tedy ne. O tomhle nepadlo ani slovo. A ty rozkazy si nechte pro někoho jiného. Přišla jsem jen proto, že jsem uvěřila, že jste nemocná. Ale podle všeho vám nic nechybí – chováte se úplně stejně jako vždycky. Takže se bavte dál. Jen si hlídejte tlak, ať vám zase nevystřelí nahoru.“
Bez dalšího vysvětlování se otočila, vyšla na chodbu a dveře za sebou zavřela tak rázně, až se otřásly.
V obýváku na okamžik zavládlo ticho.
„No teda, Renato,“ protáhla jedna z kamarádek pobaveně. „Takže si budeme chystat občerstvení samy? Tvoje snacha tě pěkně uzemnila. A my ti skoro uvěřily, že přiběhne a bude kolem tebe skákat.“
„Přesně tak,“ přidala se druhá se smíchem. „Dala ti lekci, drahá. A upřímně? Možná sis o ni trochu říkala.“
Renata Pavlíčeková sevřela rty. „Zase ukázala svou povahu,“ zamumlala dotčeně. „Je s ní těžké pořízení. Ještě si s ní promluvím. Musí se naučit, jak se má chovat k matce svého muže.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou jedna z žen a vstala. „Nech už toho divadla s umírající labutí. My se bez služebnictva obejdeme. Prostřeme si samy. Kvůli jednomu talíři se přece svět nezboří.“
Obě návštěvnice se znovu rozesmály a zamířily do kuchyně, zatímco Renata zůstala sedět a v duchu spřádala plán, jak si příště zjednat respekt.