Její dosavadní jistoty se rozpadly na prach a ona marně hledala odpověď na otázku, jak mohl její muž dát přednost právě takové ženě před ní.
Tři roky poté, co ji opustil, přišel další otřes. Její syn Dušan Veselý oznámil, že se chce oženit. Renata Pavlíčeková, která se ze zrady stále úplně nevzpamatovala, nesla tu zprávu těžce. Samota, jež po manželově odchodu zaplnila byt i její život, se jí náhle zdála ještě hrozivější. Dokonce se pokusila syna od svatby odradit.
„Mami, co to vyvádíš?“ nechápal Dušan. „My se s Karolínou Urbanovou milujeme. Termín svatby už máme domluvený. Jak dlouho to chceš ještě odkládat?“
„Tak alespoň bydlete se mnou,“ navrhovala naléhavě. „Byt je dost velký.“
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou. „Karolína od začátku říkala, že chce žít samostatně, bez rodičů. A já s ní souhlasím.“
Když se jim později narodil syn, situace se pro Renatu ještě zhoršila. Dušan měl najednou plné ruce práce s vlastní rodinou a na matku mu zbývalo mnohem méně času. Renata se začala utápět v sebelítosti. Často si stěžovala na zdraví, na samotu, na prázdný byt – a pokaždé žádala mladé o nějakou laskavost.
Ve skutečnosti jí však chybělo něco jiného. Toužila znovu stát ve středu dění, rozdávat pokyny a být nepostradatelná. Tak jako kdysi, když se manžel i syn točili kolem ní a plnili každé její přání.
Jednoho dne zvedla telefon a zvolila jinou taktiku.
„Dušane, dej mi prosím Karolínu. Musím s ní mluvit, je to naléhavé,“ požádala sladkým hlasem.
„Poslouchám,“ ozvala se snacha poněkud podrážděně, protože právě uspávala malého.
„Karolíno, zastav se dnes večer, až se Dušan vrátí z práce,“ začala Renata tiše.
„A proč?“ zazněla stručná otázka.
„Není mi dobře. Motá se mi hlava, tlak mám strašně vysoký… a srdce mě pobolívá,“ vzdychla.
„Zavolejte si lékaře. Co s tím mám dělat já?“
„Volala jsem,“ pokračovala Renata téměř plačtivě. „Předepsal mi spoustu léků. Potřebovala bych je vyzvednout.“
„Dneska vám je přivezou až domů. Stačí objednat.“
„Karolíno, to jsi opravdu tak bezcitná?“ vyčetla jí. „Nechci nic velkého. Jen abys přišla na pár minut. Chybí mi lidská blízkost. Uvidíš, hned mi bude lépe.“
„Ať přijde váš syn,“ trvala na svém Karolína.
„Dušan neumí píchnout injekci. A jednu si musím aplikovat. Prosím, přijď,“ zakončila Renata a hovor rychle ukončila.
Karolína pak bez obalu řekla manželovi, co si o jeho matce myslí. Přesto se večer rozhodla, že k ní zajde. Venku bylo příjemně a krátká procházka jí přišla vhod – aspoň na chvíli unikne domácím povinnostem.
Cestou se zastavila v lékárně a koupila všechno, co měla Renata na seznamu.