— Možná bys ke mně mohla zajít a pomoct mi to přebrat. Co se ti bude líbit, klidně si nech, unosíš to, — lákala ji Renata Pavlíčeková sladkým hlasem, v němž však zaznívala vypočítavost.
Karolína Urbanová si ji přeměřila pohledem.
— To sotva. Nenosit cizí oblečení je moje zásada. A už vůbec ne šaty někoho ve vašem věku. Mám vlastní skříň víc než plnou.
— Jakého „někoho ve vašem věku“? — ohradila se dotčeně tchyně. — Uvědom si, že mi je teprve něco přes padesát a rozhodně tak nevypadám. Každý mi hádá míň. Já se cítím na… třicet pět. No dobře, nanejvýš na čtyřicet. Zato ty se chováš bez špetky úcty. A už několikrát jsem to musela říct synovi…
— Jen mu to vykládejte, — skočila jí do řeči Karolína ostře. — Klidně přidejte, že se cítíte na osmnáct. Kdyby to tak bylo, nevolala byste mi obden, že vás něco bolí a že k vám musím přijet pomáhat. Nechystám se přehrabovat ve vašich hadrech. Poradíte si sama.
— Jsi hrubá a nevychovaná! — vybuchla Renata. — Copak tě doma neučili respektu k ženě, která přivedla na svět tvého milovaného manžela?
— Respekt ano. Přetvářku ne. Já říkám věci narovinu, — odpověděla klidně Karolína.
Po každé takové výměně názorů následoval stejný scénář. Renata Pavlíčeková sáhla po telefonu a dlouze si synovi stěžovala na svůj osamělý, nešťastný úděl, na nevděčnou snachu a na to, jak těžké je pro ni všechno zvládat.
Osamělá skutečně byla. Před několika lety ji opustil manžel a odstěhoval se ke kolegyni z práce. A kupodivu ne k žádné mladé koketní blondýnce, jak by si leckdo představoval. Vybral si ženu o něco starší než byl on sám — tichou, nenápadnou, takovou „domáckou“. Podle Renatina názoru naprosto obyčejnou a ničím zajímavou.
Dlouho nedokázala pochopit, co se vlastně stalo. Jednoho dne dokonce přišla za mužem do kanceláře, aby si svou sokyni prohlédla na vlastní oči. Potřebovala zjistit, čím ho ta žena mohla zaujmout, když věkově nebyla žádná výhra a vzhledem už vůbec ne.
Jenže před ní nestála žádná oslnivá kráska. Spíš nenápadná šedá myška, která by v davu okamžitě zanikla. Ruce měla neupravené, bez manikúry, nehty obyčejně zastřižené. Žádné pěstěné prsty jako z reklamy na laky.
Renata tam zůstala stát jako opařená. V duchu porovnávala své pečlivě ošetřené ruce, dokonale upravené vlasy i oblečení s tím, co viděla před sebou. Nechápala, jak může být jejímu muži lhostejné, že ta žena má husté, neupravené obočí, barvu vlasů, která si dávno říkala o opravu, a celkový vzhled bez špetky elegance.
Celý život si zakládala na tom, že působí reprezentativně. Hlídala si postavu, chodila pravidelně ke kadeřnici i na kosmetiku. A přesto ji vyměnil za někoho, kdo podle jejího přesvědčení neměl nic z toho.
Když vyšla z budovy, kde její muž pracoval, měla pocit, jako by kráčela v mlze. V hlavě jí cosi prasklo, rozpadl se její dosavadní obraz světa a ona nebyla schopná pochopit, jak je možné, že dal přednost právě takové ženě před ní.