…které už bylo lehce ošoupané časem.
Tu krabičku tehdy koupili na jarmarku a Stanislav trval na tom, že jejich úspory zůstanou doma. Bankám nikdy nevěřil, prý člověk nikdy neví, co se může stát.
Když nadzvedávala víko, ruce se jí třásly tak, že musela na okamžik zavřít oči. Čekala známou tíhu svazku bankovek. Místo toho na ni zevnitř hleděla jen ubohá hromádka papírů, sotva pár tisíc korun.
Johana pomalu klesla na zem, ani si neuvědomila, že sedí na studené podlaze. V uších jí hučelo. Peníze přepočítala jednou. Pak znovu. A potřetí. Čísla zůstávala stejná. Více než polovina úspor zmizela.
„Bože…,“ vydechla ochraptěle a přitiskla si dlaně k rozpáleným tvářím. „To přece není možné…“
V tu chvíli zarachotil v zámku klíč. Stanislav se vrátil domů. Johana se ani nepohnula. Seděla na zemi vedle otevřené krabičky a zírala na rozložené bankovky, jako by čekala, že se samy rozmnoží.
„Jani?“ ozvalo se z předsíně. „Proč tu nesvítíš?“
Rozsvítil. Když ji uviděl na podlaze, zarazil se. Jeho pohled sklouzl ke krabičce a tvář mu podivně cukla, jako by ho bodla prudká bolest.
„Aha… ty už…,“ zamumlal a nervózně si uhladil rukáv saka. „Chtěl jsem si s tebou o tom promluvit.“
„Kde jsou ty peníze, Stando?“ zeptala se tiše, až ji samotnou překvapilo, jak klidně její hlas zní.
Přešlápl a vyhnul se jejím očím. „Víš, maminka se dostala do potíží. Pořád se jim něco kazí, jednou tohle, podruhé tamto…“
„Co přesně?“ postavila se prudce na nohy. V hrudi jí vřela zlost. „Mluv konkrétně. Na co jsi sáhl do našich úspor?“
Zhluboka se nadechl. „Daniel potřeboval zimní bundu, Kristýna to sama neutáhla. A mamince jsme koupili nový kabát. Nemůže přece chodit v obnošeném, je to lékařka. A na tu dovolenou u moře jsem přidal jen trochu, vážně jen maličko.“
„Maličko?“ zasmála se hořce. „Chybí víc než polovina, Stando! Dva roky jsem po večerech doučovala, abychom si mohli dovolit vlastní byt. A ty to během pár měsíců rozdáš!“
„Pořád jen byt a spoření,“ odsekl podrážděně. „A co moje rodina? Mám je nechat na holičkách? To jsou taky moji blízcí!“
„A já jsem ti kdo?“ zašeptala. „Já k nim nepatřím?“
Zaváhal. „Ty jsi… něco jiného. Jsi moje žena.“
„Manželka, které jsi ani neřekl, že bereš společné peníze,“ odpověděla. „Prostě jsi je odnášel potají.“
„Protože bych od tebe slyšel jen další kázání o šetření!“ vybuchl. „Skuteční lidé potřebují pomoc teď hned!“
„A já snad nejsem skutečný člověk?“ sevřela pěsti tak silně, až jí nehty zajely do kůže. „Já jsem s těmi penězi počítala. Dřu po večerech, zatímco ty se tváříš otráveně pokaždé, když přijde některý z mých studentů!“
Vtom se z chodby ozval zvonek. Oba ztuhli a beze slova na sebe hleděli, jako by je ten ostrý zvuk vytrhl z rozbouřeného proudu hádky.