Renata Kolářová ještě jednou pomalu prošla byt, zkontrolovala sporák, zásuvky i kohoutky a s uspokojením si potvrdila, že je všechno tak, jak má být. Měla ráda návraty do uklizeného domova – nic ji nepřivítá lépe než čistota a ticho. Nechápala, proč vlastně odjíždí ze svého malého ráje. Co jí tam bude chybět? Vždyť si doma žije skoro jako v lázních – vstává, kdy chce, vaří jen tehdy, když má chuť, a nikdo jí do ničeho nemluví.
Jenže kdyby neodjela, dcera by byla zklamaná. Pobyt u moře byl přece narozeninový dar.
Zhluboka si povzdechla, vytáhla kufr na kolečkách na chodbu a zamkla dveře – nejprve horní, potom spodní zámek. Pro jistotu ještě vzala za kliku, aby se ujistila, že opravdu drží, a pak zazvonila u sousedů.
Dveře otevřela Anežka Váleková.
„Tak už vyrážíš?“ zeptala se.
„Ano. Nesla jsem ti klíče,“ odpověděla Renata a s patrnou neochotou jí podala svazek.
„Buď bez starostí. Kytky zaliju, schránku vyberu, všechno pohlídám. Ty si hlavně odpočiň,“ ujistila ji sousedka. „Máš hodnou dceru, když ti zaplatila dovolenou. To já mám s Kamilem Veselým jiné trápení. Myslí jen na pití. Rodinu měl, byt měl – a všechno propil…“
Renatě jí bylo líto, ale zároveň jí hlavou problesklo, zda nebylo nerozumné svěřit klíče právě jí. Co kdyby se její syn dostal do bytu? Neměla sice doma žádné cennosti, přesto by ji mrzelo, kdyby cokoli zmizelo. Každá věc něco stála a hlavně – představa, že by se někdo přehraboval v jejích zásuvkách, jí byla nepříjemná. Měla si domluvit hlídání s někým jiným. Teď už však bylo pozdě a nechtěla se sousedky dotknout nedůvěrou. Tolikrát jí pomohla.
Anežka si všimla jejího zaváhání.
„Neboj se. Klíče schovám a Kamilovi o nich ani neřeknu. Jeď klidně, všechno bude v pořádku,“ dodala rozhodně.
Renata přikývla, rozjela kufr ke schodišti.
„S pánembohem!“ zavolala za ní sousedka a zavřela.
Na nádraží se vydala pěšky. Kvůli dvěma zastávkám si přece nebude brát taxi a do autobusu se s kufrem tlačit nechtěla. Podchodem prošla až k nástupištím. U jednoho z nich právě stál projíždějící vlak. Renata se vydala podél soupravy a hledala devátý vagón. Když ho objevila, zůstala stát poblíž. Tady počká, aby pak nemusela zmateně pobíhat.
„Co když je číslování z opačné strany?“ napadlo ji náhle. Hned se ale uklidnila – obvykle to hlásí předem, v nejhorším případě přeběhne pár metrů.
Před týdnem u ní dcera zazvonila bez ohlášení a oznámila, že jí chce dát narozeninový dárek s předstihem, aby měla čas se připravit.
„Nejsi náhodou těhotná?“ vyhrkla tehdy Renata.
Druhé dítě by si jistě přáli, ale prvnímu bylo sotva něco přes rok. Na další pleny bylo ještě brzy.
„Ne, mami. Koupila jsem ti pobyt na jihu. Vlak jede jedenáctého večer, máš kupé. Tady je obálka. Týden ti snad stačí na balení.“
„Cože? Sama? Bez vás? Zrovna na narozeniny? A co hosté, pohoštění? Nikam nepojedu. Jízdenku vrať,“ prohlásila rozhodně.
„Schválně jsem to tak zařídila, aby ses aspoň jednou nemusela celý den honit u sporáku,“ namítla dcera. „Chci, abys slavila u moře. Kdy jsi byla naposledy na jihu? Ani si nevzpomeneš. Je to dárek od nás s Radovanem Smutným. Nalož s ním, jak chceš. Když zůstaneš doma, zůstaň, ale vracet ho nebudu. A co když opravdu otěhotním? Pak si na moře pár let ani nevzpomenu. Vybrala jsem pěkný penzion hned u pláže,“ přemlouvala ji.
Renata si sice brblala pod nos, že se o ní rozhoduje bez jejího souhlasu, ale nakonec začala chystat věci.
A tak teď stála na nádraží. Cestování jí vždycky přinášelo víc nervozity než radosti, zvlášť když měla jet sama. Honily se jí hlavou obavy, zda něco nepromešká, kdo s ní bude sdílet kupé a jak si tam zvykne. V jejím věku už by se člověk měl šetřit.
Z reproduktorů se konečně ozvalo hlášení, že vlak přijede a číslování vagónů začíná od konce soupravy. Renata si oddychla – postavila se správně. Z dálky zazněl houkající signál. Narovnala se, pevněji sevřela madlo kufru a v druhé ruce si připravila doklady. Opodál postávali i další cestující s kufry a taškami a všichni napjatě vyhlíželi přijíždějící vlak.