Kola vlaku zaduněla o koleje a souprava se kolem ní přehnala takovou rychlostí, až jí vítr nadzvedl lem kabátu. Renata Kolářová měla nutkání rozběhnout se podél nástupiště – byla přesvědčená, že její vůz zastaví kdoví kde a ona ho nestihne najít. Srdce jí bušilo, jako by šlo o závod s časem. Nakonec však vlak zpomalil, cukl sebou a tiše se zastavil přesně tam, kde měl. Dveře devátého vagónu se otevřely přímo před ní. Průvodčí nejprve přejela madla vlhkým hadrem a potom se postavila ke vstupu kontrolovat jízdenky.
Renata podala doklady jako první, vyšplhala po schůdcích dovnitř a zamířila do svého kupé. Když se usadila na spodní lůžko, zhluboka vydechla. První krok měla za sebou – opravdu jede.
Souprava se znovu dala do pohybu a rychlost postupně narůstala. Dveře kupé s rachotem odskočily a dovnitř vpadly tři mladé dívky obtěžkané batohy. Prostor se rázem zaplnil smíchem a hlasitým štěbetáním. Renata jim beze slova uvolnila místo a vyšla na chodbičku, aby se mohly v klidu zabydlet.
Za okny ubíhaly lesy, pole i tmavé pásy řek, jejichž hladina odrážela poslední zbytky světla. Červencové noci jsou krátké – sotva se setmí, už se obzor znovu zesvětluje. Dívky se po chvíli se smíchem vydaly do vedlejšího vozu a Renata se vrátila do kupé. Převlékla se do pohodlnějšího oblečení, natáhla se na lůžko a monotónní klapot kol ji během pár minut ukolébal ke spánku.
Probudil ji až nezvyklý klid. Vlak stál v nějaké stanici a z reproduktorů se ozývalo tlumené hlášení. Obloha za oknem už bledla do šeda. Hodinky ukazovaly půl třetí ráno. Z horního lůžka visel pramínek světlých vlasů – ani nezaznamenala, kdy se děvčata vrátila. V duchu je pochválila, že byly ohleduplné a nehlučely, a znovu usnula.
Podruhé ji probudilo ostré slunce, které zalilo kupé světlem. Vzduch byl těžký a vydýchaný. Spolucestující ještě spaly. Renata tiše vyklouzla na chodbu a za sebou opatrně přivřela dveře. Na klice toalety visela cedulka „obsazeno“. Nezbylo než čekat.
„Jedete k moři?“ ozval se vedle ní mužský hlas. Přes rameno měl přehozený ručník.
„Mám dojem, že všichni v tomhle vlaku míří tamtéž,“ odpověděla suše.
Na rozhovor neměla náladu, obzvlášť při čekání před toaletou. Otočila se stranou v jasném signálu, že o konverzaci nestojí. Muž si však její zdrženlivosti nevšímal a dál cosi vyprávěl a vyptával se. Renata mlčela a téměř ho neposlouchala. Úlevou si oddychla, když se dveře konečně otevřely.
Po návratu do kupé zjistila, že dívky ještě tvrdě spí. Dostala žízeň. Vydala se za průvodčí, ale nikdo neotvíral – zřejmě si také dopřávala odpočinek.
„Vodu tam neseženete, už jsem to zkoušel,“ ozvalo se za ní znovu. „Ale jídelní vůz je o dva vagóny dál. Aspoň čaj tam mají pitelný.“
Renata se prudce otočila. „Snažíte se mě balit?“
„Proč tak zostra?“ zatvářil se dotčeně. „Jen si povídám. Ve vlaku se člověk jinak nudí. A i kdyby – je na tom něco špatného? Ublížil vám někdo, že se mužům vyhýbáte obloukem?“
„Nikdo mi neublížil,“ odbyla ho a bez dalšího slova odešla zpět do kupé.
Další probuzení přišlo s dusotem kroků na peróně. Souprava stála a cestující se hrnuli ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Renata se k nim přidala.
„Nedáte si zmrzlinu? V tom kiosku ji mají,“ ozval se opět známý hlas těsně vedle ní.
Podívala se na něj s výrazem, jako by zaháněla obtížný hmyz. „A kdybych si dala?“
„Hned jsem zpátky.“ Vyrazil tak rychle, jako by čekal jen na její svolení. Za okamžik jí podával kornout.
„Pospěšte si, taje.“
„Čokoládová… tu mám nejradši,“ zamumlala a s potěšením ochutnala chladivou sladkost, až zavřela oči.
„Moje žena ji milovala taky,“ řekl tiše. „Před dvěma lety zemřela. Teď jsem byl u syna v Plzni. Vždycky mě přemlouvá, ať tam zůstanu déle, ale já se ve městě dusím. Doma mám zahradu, dům…“
Renata si v duchu pomyslela, že nejspíš hledá někoho, kdo by zaplnil prázdné místo. Nahlas to ale neřekla – zmrzlinu jí přece koupil.
„…v létě přijedou oni za mnou. A vy cestujete sama?“ dořekl.
Zvedla k němu oči. „Podívejte, jsem se svým životem spokojená. Nic měnit nechci. Mám dceru, vnuka a brzy přibude další. Nečekejte ode mě nic víc než obyčejnou zdvořilost.“
S těmi slovy se vrátila do vagónu. Jakmile za sebou zavřela dveře kupé, přepadl ji pocit rozpaků. Možná mu křivdila. Třeba v jeho slovech nebyl žádný skrytý úmysl, jen obyčejná lidská potřeba si s někým promluvit.