Snažila se sama sebe uklidnit. Třeba v jeho slovech skutečně nebyl žádný postranní úmysl, jen obyčejná chuť popovídat si. Otevřený člověk, společenský typ – a ona ho odbyla skoro nevlídně. Na první pohled působil upraveně a solidně, ale Renata Kolářová si byla jistá, že o žádné známosti nestojí. Ať už na pár dní, nebo na delší dobu.
Když později vycházela z kupé, měla obavu, že na něj znovu narazí. Zdálo se však, že její odmítnutí pochopil správně. Už ji nevyhledával, místo toho se dal do řeči s jinými cestujícími. A Renatu překvapilo, že ji při pohledu na to cosi bodlo u srdce. Snad zklamání? Sama tomu nerozuměla.
Za oknem se v ranním oparu rýsovaly fialové hřebeny hor, lehce se chvěly v teplém vzduchu. Nad nimi se rozpínala jasná obloha bez jediného mráčku. V dálce se táhla pole plná slunečnic a vinice obtěžkané dozrávajícími hrozny. Ten pohled byl tak uklidňující, až zapomněla na vlastní rozpaky.
„Tak jsme tady.“
Trhla sebou. Ten hlas poznala okamžitě.
„Myslím, že jsem vám už dost jasně řekla, že…“ začala podrážděně.
„Promiňte,“ přerušil ji klidně. „Nechtěl jsem vás nijak obtěžovat. Tady… napsal jsem vám adresu a telefon. Jste tu cizí, já místní. Kdyby se cokoli přihodilo, rád pomohu. Neznamená to vůbec nic závazného.“ Podal jí malý lístek papíru.
Vzala si ho téměř bez pohledu. Lidé se mezitím začali tlačit ke dveřím s kufry a taškami. I on zmizel zpět ve svém kupé.
„Zase jsem to přehnala,“ vyčetla si v duchu. „To nebylo hezké.“ Teprve když zůstala stát na nástupišti, rozložila papírek. Bylo na něm jméno Miroslav Malíř, telefonní číslo a adresa. Jméno se jí zalíbilo – pevné, spolehlivé. Stejně jako jeho nositel.
Z vagónu vystoupila mezi posledními. Rozhlédla se kolem, ale Miroslava nikde nezahlédla. U soupravy už postávali taxikáři a jeden přes druhého nabízeli odvoz. Většina příchozích je odmítala, Renata však zamířila k mladíkovi, který jí vzdáleně připomínal Matěje Petříčka. Usmál se a bez řečí jí pomohl s kufrem. O pár minut později už ji vezl k penzionu.
Ubytovala se rychle a sotva si odložila věci, zamířila k moři. Nebylo ještě ani půl osmé, a přesto byla pláž plná lidí. Vyzula sandály a vstoupila do chladivé vody. Litovala, že si s sebou nevzala plavky ani lehké šaty – všechno nechala na pokoji. „Nevadí,“ pomyslela si, „času mám dost.“ Zadívala se na obzor, kde se hladina dotýkala nebe, a zhluboka se nadechla slaného vzduchu. V tu chvíli si byla jistá, že rozhodnutí přijet bylo správné.
Druhý den si koupila slaměný klobouk a celé hodiny se toulala po promenádě. Slunce jí zbarvilo kůži do bronzova, tváře jí zrůžověly a připadala si svěží a mladší. V klobouku se sama sobě líbila. Udělala si fotografii a poslala ji dceři s krátkým poděkováním za to, že ji k cestě přemluvila. Často také chodila na místní trh, kde si dopřávala čerstvé ovoce.
Jednou se zastavila u stánku s tmavými třešněmi. Leskly se tak, že vypadaly, jako by měly každou chvíli prasknout a pustit šťávu. Prodavač s vážnou tváří jí sdělil cenu.
„To je nějak moc, nemyslíte?“ podivila se.
„Ochutnejte a pochopíte,“ odpověděl suše.
„I tak je to drahé,“ namítla a už se chystala odejít.
„Víte, kolik práce za tím je?“ odsekl podrážděně. „Jestli nechcete, neberte.“
„Zkuste dát o něco méně. Takové ovoce se rychle kazí,“ smlouvala.
„Kolik nabízíte?“ zeptal se neochotně.
Vzpomněla si, kolik třešně stojí doma. Byly menší a často otlačené, přesto je kupovala bez řečí.
„Navážíte mi půl kila. Zaplatím, kolik řeknete,“ ustoupila nakonec.
Mlčky převzal peníze a podal jí sáček.
„Štěpáne, rozměníš pět tisíc?“ ozvalo se náhle vedle ní.
Prodavač vytáhl z kapsy bankovky a vyměnil si je s příchozím mužem. Když si je ukládal zpět, pohlédl na Renatu.
„Ještě něco?“ zeptal se.
„Štěpán… Bednář? Ty jsi Štěpán Bednář?“ zadívala se na něj pozorně. „Já jsem Renata Kolářová. Kdybych neslyšela tu přezdívku, vůbec bych tě nepoznala. Ve škole ti tak říkali všichni.“
„Stal jsem se lékařem,“ odpověděl bez nadšení, jako by oznamoval cizí zprávu. „Minulý rok tu byl Libor Navrátil s manželkou. Představ si, že je z něj profesor. Vždycky byl chytrý. Je zvláštní, že jsme kdysi žili ve stejném městě a nepotkali se. A teď, co jsem tady, narážím na spolužáky pořád.“
Přerušili ho další zákazníci.
„Kde bydlíš? Stavím se,“ hodil po ní ještě a už se věnoval nakupujícím.
Renata odcházela s úsměvem. Štěpán Bednář… Kolikrát kvůli němu ve škole probrečela noc. Byla do něj bezhlavě zamilovaná. Po maturitě se jejich cesty rozešly a pak ho zahlédla jen jednou, když kráčel po ulici s dívkou, kterou držel kolem pasu. Tehdy ji to zabolelo víc, než si byla ochotná přiznat.