– Radovane, až přijedeš domů, zajdi do patra. Za portrétem své babičky je ukrytá malá skrýš. Otevři ji a vyndej z ní truhličku… Ale samotnou ji neodemykej. Podívej se dovnitř teprve tehdy, až tu nebudu…
Dana Matoušeková po těch slovech ztěžka vydechla. Pokusila se přetočit na bok, jenže tělo ji neposlechlo. Nemocniční pokoj byl prosycený pachutí dezinfekce a léků, která se vpíjela do stěn i do mysli.
– A hlavně se na mě nezlob, až si to všechno přečteš, Radovane. Třeba mě pochopíš… možná taky ne. Jen mi odpusť, dokud ještě můžu slyšet, že žiju…
Víc už nestihla říct. Víčka jí klesla a řeč se vytratila do ticha. Účinek léků byl silnější než její vůle zůstat vzhůru. Radovan Procházka přistoupil blíž, jemně jí sevřel ruku a palcem přejel po hřbetu její dlaně. Pak se tiše vzdálil.
Na chodbě vládl ruch. Mladá zdravotní sestra s rozhozenýma rukama cosi naléhavě vysvětlovala lékaři, zatímco opodál postával pacient a mlčky to sledoval. Svět se nezastavil – lidé spěchali, mluvili, řešili své starosti. Jen Radovan měl pocit, že se jeho vlastní čas zadrhl.
– Pane Procházko, právě jsem vás hledal, – ozval se lékařův hlas.
Pokynul mu, aby šel za ním. Radovan ještě několik vteřin váhal u dveří matčina pokoje, jako by pouhou přítomností mohl oddálit nevyhnutelné. Nakonec se přece jen otočil a následoval ošetřujícího lékaře. Naděje si nedělal. V hloubi duše věděl, že medicína už nemá čím zasáhnout.
Doktor mu nabídl židli a sám se sesunul do vysokého, opotřebovaného křesla u počítače. Koženka byla popraskaná, tapety za jeho zády zašlé a zažloutlé. Celé oddělení působilo dojmem, jako by uvízlo někde v minulém století.
Muž v bílém plášti mluvil dlouho. Rozvažoval o křehkosti lidského bytí, o tom, že je vlastně dar, když může syn strávit s matkou její poslední dny. Slova plynula, ale k Radovanovi doléhala tlumeně, jako by byla určena někomu jinému.
– Buďte silný, pane Procházko. Zbývá jí jen pár dní. Mrzí nás, že jsme nedokázali víc, ale někdy nemoc postupuje rychleji než naše možnosti. Takový je život.
Radovan jen přikývl. Neměl co dodat. Vyšel před budovu a opatrně scházel po rozpraskaných schodech. Usadil se do auta a dlouze hleděl na oprýskanou fasádu nemocnice i na lidi, kteří si před vchodem tiše povídali.
Jak bude žít bez mámy? A co skrývá ta truhlička?
Nemoc udeřila náhle. Zpočátku o ní téměř nemluvili, jako by ji mlčením mohli zahnat. Jenže choroba v jejím těle sílila a rozrůstala se jako šelma, která si pomalu podmaňuje svou kořist.
O dva dny později Dana Matoušeková ráno neotevřela oči. Vzhledem k diagnóze to byl možná nejmírnější konec. Po pohřbu a všech povinnostech, které s tím souvisejí, si Radovan konečně vybavil její slova o skrýši v domě.
V sobotu přijel k jejímu prázdnému domu. Bez ní působil cize, vybledle, jako by z něj někdo vysál barvy. Okna připomínala temné oční důlky, které ho mlčky pozorovaly.
– Radovane, už jsem si myslela, že ani nedorazíš! – ozvala se sousedka s patrným výčitkem.
Vzápětí kolem ní prosvištěl Aron a málem ji porazil.
Před lety ho Dana našla u silnice – někdo ho vyhodil v zavázaném černém pytli. Z malého štěněte vyrostl černý pes s neobvykle dlouhýma, hubenýma nohama a úzkým čenichem připomínajícím chrta. Po smrti paničky zůstal u sousedky.
– Dělá vám potíže? – zeptal se Radovan a sledoval, jak pes zpozorněl, jako by rozuměl, že je řeč o něm. Stáhl ocas mezi nohy, uši připlácl k hlavě a provinile pohlédl na ženu.
Ta pokrčila rameny a chvíli mlčela, než odpověděla, že si ho nechala hlavně z úcty k jeho původní paní.