Mojmír Sedláček ho po chvíli váhání pustil dovnitř, sotva však Radovan vyslovil, proč přišel, zůstal stát ve dveřích a dál ho nepozval.
Z nitra domu se ozýval dětský smích, dusot malých nohou a ženský hlas, který cosi vyprávěl mezi záchvaty veselí. Bylo zřejmé, že má kolem sebe rodinu a nechce před nimi otevírat dávno uzavřené kapitoly. Radovan si o to silněji uvědomil, že on sám už nikoho nemá.
„Neber si to zle, Radovane,“ začal tiše předseda. „Pamatuj, kolik času jsem s tebou jako klukem strávil. Nikdy jsem tobě ani Daně Matoušekové neublížil. Jenže jsem jí tehdy slíbil, že budu mlčet, a slib jsem dodržel. O tom, odkud jsi přišel na svět, opravdu nic nevím. Jednoho dne mi zavolala, že potřebuje okamžitě odvézt. Měl jsem o ni tehdy zájem, tak jsem neváhal a ještě před tou vánicí pro ni dojel. Tebe jsme vyzvedli z dětského domova „Sluníčko“. Přibližnou adresu ti nadiktuji.“
Nadiktoval mu cestu, pak se zamračil, jako by v duchu bojoval sám se sebou.
„Ty ses to dozvěděl teprve nedávno, viď? Nezlob se na ni. Vzala si tě za vlastního a měla tě ráda jako svého syna. Minulost nech spát. Ať tě do ústavu odložil kdokoli, nestojí za to, abys mu věnoval další myšlenku.“
Položil mu ruku na rameno a tím rozhovor ukončil.
Radovan se vrátil k autu. Přespal v matčině domě a ráno zavolal do práce, že ho skolila chřipka. Místo aby zalezl do postele, vydal se směrem k městu, odkud ho kdysi Dana přivezla.
Po dlouhém bloudění mezi oprýskanými činžáky konečně našel budovu bývalého dětského domova. Jakmile spatřil jednu z vychovatelek na dvoře, bez okolků jí řekl, proč přijel.
Zavedli ho do kanceláře ředitelky. Starší žena s vrásčitou tváří si ho zkoumavě prohlížela, jako by se snažila vybavit si dávnou vzpomínku.
„Návštěvy bývalých dětí tu nemíváme často,“ povzdechla si. „A pravidla nám mnoho věcí zakazují. Ale je to váš vlastní příběh, a tak by bylo hříchem vám ho upřít. Když si vás nová maminka odvedla, měli jsme radost. Pobyl jste tu sotva dva dny.“
Radovan překvapeně nadzvedl obočí. „Po tolika letech si mě pamatujete? To už bude skoro dvacet let.“
„Malé děti si málokdo bere,“ odpověděla smutně. „A když se to stane, je to pro nás svátek. Takové chvíle se nezapomínají.“
S oporou o stůl se zvedla, sáhla do police a začala listovat ve složkách. Nakonec vytáhla několik zažloutlých listů a podala mu je.
„Přivezla vás sem Dana Matoušeková. Tady je uvedená vesnice, odkud jste k nám přijel. Ptala se, zda si vás může odvést okamžitě. Nakonec si povolení vybojovala, abyste nemusel čekat, než se vyřídí všechny formality.“
„A odkud mě vlastně měla?“ nechápal Radovan. „Snad mě z té vsi neunesla?“
Ředitelka zavrtěla hlavou. „Mluvilo se o požáru. Dokonce je tu poznámka od policie s adresou. Víc bohužel nevím. Ale těší mě, že z vás vyrostl slušný muž.“
Ještě čtvrt hodiny spolu hovořili. Když pak vyšel ven s další stopou v kapse, zamířil rovnou k oné zapadlé obci. Toužil konečně zjistit, odkud pochází a co se stalo s jeho skutečnou rodinou.
Čím víc se o svém osudu dozvídal, tím méně cítil vůči Daně hořkost. Zjevně o něj bojovala a nechtěla ho jen odvézt – chtěla ho mít u sebe.
Vesnice ležela daleko od hlavních tahů. Čtyři hodiny se kodrcal po rozbitých cestách, než dorazil do téměř opuštěného kraje, kde čas jako by se zastavil. Vyptával se každého, koho potkal, až narazil na shrbeného starce s holí.
Muž si ho dlouze prohlížel, pak se mu v očích cosi zablesklo. „Tak ty jsi synem Rostislava Krále?“ vydechl ohromeně a potřásl hlavou.