„Vzala jsem si ho jen kvůli tvé mamince,“ dodala sousedka tiše. „Ale kdybys ho chtěl k sobě, vůbec bych se nezlobila. Spíš naopak. Už nemám věk ani sílu vychovávat mladého psa. A když to štěně váží skoro jako pořádný hlídač, víš sám, že to není žádná legrace…“
Radovan Procházka přikývl, aniž by cokoli slíbil. Kvůli psovi sem nepřijel a upřímně – ani ho nenapadlo, že by si Arona odvezl. Maminka se o něm nikdy zvlášť nezmiňovala. Bez dalšího vysvětlování vstoupil do domu, vystoupal po schodech do patra a zastavil se před starým portrétem babičky. Prsty nahmatal nenápadnou páčku ukrytou za rámem.
Opatrně s ní pootočil. Ozvalo se tlumené klapnutí a část stěny se pootevřela. V úzkém výklenku spočívala dřevěná truhlička, ručně malovaná a vykládaná kamínky. Radovan ji zabalil do ručníku, aby nepřitahovala zbytečnou pozornost zvědavých očí, a zamířil zpět k autu.
„Ještě si to rozmysli,“ zavolala za ním žena. „Byl by to kousek tvé mámy. Měla ho opravdu ráda.“
Znovu jen neurčitě kývl a nasedl. Až doma, s hrnkem silné kávy po ruce, truhličku otevřel. Uvnitř ležely zažloutlé dokumenty, svázané stužkou, několik dopisů a staré fotografie. Když opatrně nadzvedl poslední složku, objevil obálku pečlivě zalepenou.
Jakmile ji roztrhl, zůstal strnule sedět. V ruce držel úřední list – potvrzení o osvojení. Četl řádky znovu a znovu, jako by se mohly změnit. Za celý život ho ani na okamžik nenapadlo pochybovat, že je vlastní syn. Nikdy necítil odstup, nikdy nezaznamenal náznak tajemství.
Takže mu to Dana Matoušeková tajila celé roky?
Co to pak znamená – že nebyla jeho skutečnou matkou?
V hrudi se mu zvedla vlna hněvu tak prudká, až měl pocit, že se udusí. Jako by mu někdo pumpoval vzduch do plic násilím a on nemohl vydechnout. Jak mu to mohla zatajit? Jak dokázala mlčet o něčem tak zásadním? Tolik let žil v přesvědčení, které se teď rozsypalo na prach.
Vztek postupně vystřídalo otupění. Druhý den v práci o tom mezi řečí promluvil s kolegou. Zatímco Radovan skřípal zuby rozhořčením, jeho spolupracovník reagoval klidně.
„A co na tom?“ pokrčil rameny. „Vzali si tě, vychovali tě, dali ti domov. To je přece podstatné. Jestli ti to řekli nebo ne – mění to něco?“
„Ty to nechápeš,“ procedil Radovan.
„Ale chápu,“ odpověděl muž tiše. „Jsi naštvaný, že tu už není. Že nemáš komu ty otázky položit. A tak si ten vztek hledá jiný cíl.“
Radovan mávl rukou, ale uvnitř věděl, že část té věty míří přesně. Přesto ho sžíral pocit zrady. Tolik let žil v nevědomosti…
Několik nocí skoro nespal. Myšlenky se mu vracely stále dokola. Nakonec se rozhodl vrátit do rodné vesnice. Od jeho dětství se tam mnohé změnilo, většina starousedlíků už nežila. Zůstal snad jen Břetislav Vacek. Možná by si na něco vzpomněl.
Cestou koupil plnou tašku potravin a láhev na zahřátí. Stařík se nejdřív zdráhal dary přijmout, ale nakonec svolil. Tvrdil, že není dobré šťourat se v tom, co dávno zapadlo prachem. Po několika panácích se však rozmluvil.
„Přivezla tě uprostřed noci,“ začal pomalu. „Bylo to těsně před Vánoci. Pamatuju si to, protože pak přišla taková vánice, že svět neviděl svět. Žertoval jsem tehdy, že Dana přivezla sněhovou bouři s sebou.“
„A kdo ji vezl? Máma přece nikdy neřídila.“
„Dovezl ji předseda. Mojmír Sedláček. Do cizích věcí jsem se nemíchal, víš, že ne. Zajdi za ním. Je to slušný chlap, třeba ti něco poví. A když by se zdráhal, klidně řekni, že jsem ti už leccos prozradil,“ usmál se lišácky.
Radovan mu poděkoval a ještě za šera se vydal k domu bývalého předsedy. Mojmír Sedláček, jakmile uslyšel, kdo stojí za dveřmi, na okamžik ztuhl.