„Terezko,“ říkávala jí babička Ivana Křížová téměř při každé příležitosti, „když ti Pánbůh nenadělil oslnivou krásu, musíš si pomoci jinak, děvče.“
Podle ní bylo nutné oblékat se vkusně a čistě, vystupovat slušně, mít dobré známky a později i solidní povolání. Jen tak si prý člověk zajistí jistotu do budoucna a dokáže se postarat sám o sebe, kdyby náhodou zůstal bez opory.
Nad městem se mezitím snášel podvečer. Pracovní doba skončila a ulice se rychle plnily lidmi i auty. Chodníky ožily spěchajícími postavami, silnice houstly provozem. Někdo pospíchal domů za teplým světlem v oknech a večeří na stole, jiný se loudal bez cíle, protože ho za dveřmi bytu nikdo nečekal. Tereza Horáková patřila k těm druhým a krok měla pomalý, téměř rozvážný.
Před rokem se nastěhovala do malého bytu v oprýskaném panelovém domě, který kdysi patřil babičce. Rozhodnutí padlo společně – Ivana Křížová i její dcera Lucie Bartošová byly přesvědčené, že samostatné bydlení Tereze pomůže „uspořádat si život“.
Lucie byla vždy nápadná žena. Výrazné rysy, štíhlá postava a sebevědomé vystupování jí zůstaly i po letech. O to víc obě ženy udivovalo, že dcera po ní nezdědila stejný půvab. Už od dětství nad Terezou kroutily hlavou a tiše si kladly otázku, jak se mohlo stát, že tak atraktivní matka má tak obyčejně vypadající dceru.
Vysvětlení měly po ruce – vinu přisuzovaly otci, který se s jejich představami o rodinném životě nikdy nesžil a zmizel z jejich světa ještě v době, kdy byla Tereza sotva batole.
„Terezko,“ opakovala babička neúnavně, „když nejsi krasavice, musíš zaujmout jinými přednostmi.“ A znovu následoval výčet: upravený vzhled, dobré vychování, poctivé studium, jistá kariéra.
Co přesně znamenalo ono varovné „kdyby náhodou“, nikdo nerozváděl. Po trojím zdůraznění slova „dobře“ – dobře se učit, dobře se chovat, dobře se oblékat – bylo jasné, že jde o jakýsi plán přežití pro osamělý život, který jí obě ženy předurčily téměř samozřejmě. Každé ráno jí pečlivě učesaly vlasy, dříve ozdobené mašlemi, a poslaly ji do školy.
Po maturitě následovala vysoká škola, potom zaměstnání. Zmizely jen dětské mašle, jinak scénář zůstal stejný.
Lucie i Ivana jen tlumočily názor svého okolí – sousedek a známých, které považovaly za povinnost zeptat se každé dívky po dvacítce, zda už má ženicha a kdy bude svatba. A jakmile se některá z mladých žen vdala, už po roce přicházela další otázka: kdy se narodí dítě?
Tereza, vychovaná v přesvědčení, že krásou neoplývá, brala téma manželství s klidem. Neupínala se k němu jako k jedinému smyslu života. Svůj svět si naplňovala jinak. Milovala knihy, pravidelně chodila do divadla, hrála na klavír a měla příjemný hlas. Každou dovolenou věnovala cestování, které si sama pečlivě organizovala. Právě při plánování výprav se ukázala její schopnost dát věci dohromady, a díky tomu si vybudovala široký okruh přátel i známých.
Byla zkrátka zajímavou osobností. Mužskou pozornost přitahovala poměrně často, avšak projevy zájmu přijímala s odstupem. Vždy měla pocit, že za nimi stojí spíš zdvořilost nebo snaha ocenit její ochotu než skutečné okouzlení.
Když dokončila vysokou školu, pustily se Lucie Bartošová i Ivana Křížová do aktivního hledání vhodného kandidáta na ženicha. Mezi známými i vzdálenějšími kontakty pátraly po rozvedených mužích, kteří by podle jejich mínění mohli Tereze „zajistit budoucnost“.
Jednou ji matka chtěla seznámit se zámožným vdovcem v letech. Tereza tehdy s ironickým klidem navrhla, že když se mamince tak líbí organizovat cizí osudy, mohla by tuto příležitost využít sama – vždyť rozhodně ještě nepatří do starého železa.
Na čas byl klid. Přesto však každá návštěva u nich pro Terezu znamenala další kolo nepříjemných a dotěrných rozhovorů.