Tehdy si však byla jistá, že je nikdo nespatřil, když ráno slezli ze seníku a každý se vydal jiným směrem. Netušila, že z okna protějšího domu je pozorovala její sestra, která tam bydlela s rodinou.
Lucie se na chvíli odmlčela, jako by znovu prožívala tíhu oněch dnů.
„A z čeho tě vlastně obvinili?“ vrátila ji do přítomnosti Tereza Horáková.
„Ze všeho, co si jejich přehnaná představivost dokázala vymyslet,“ odpověděla hořce Lucie Bartošová. „Máma se sestrami se ještě ten den přiřítily k rodičům Ondřeje Soukupa a dožadovaly se, aby se okamžitě vrátil a vzal si mě. Dokonce vyhrožovaly, že půjdou na policii.“
Zavolala Ondřejovi a naléhala, aby alespoň kontaktoval její matku a vysvětlil, že mezi nimi k ničemu nedošlo, že si jen slíbili společnou budoucnost. On však mluvil jen se svými rodiči. Ti vzkázali, že proti svatbě nic nemají, ale jedině po dokončení studií.
„Moje rodina to ale vyhrotila ještě víc,“ pokračovala Lucie. „Křičely po celé vsi, že jsem jim udělala ostudu, a dokonce mi našly nějakého o dost staršího muže, který byl ochotný si mě vzít.“ Ironicky se pousmála. „Přitom kdyby samy nedělaly takový rozruch, nikdo by si ničeho ani nevšiml.“
„To zní jak z jiného století,“ vydechla Tereza. „Co jsi udělala?“
„Utekla jsem. Sbalila pár věcí a odjela do krajského města. Měla jsem tam kamarádku, nechala mě pár dní přespat na koleji. Pak jsem si našla práci uklízečky na dvoře u stejné vysoké školy, kde studovala. Nakonec mi na té koleji přidělili i vlastní lůžko.“
S matkou ani sestrami nechtěla mluvit. Poslala jim jen krátký dopis – spíš proto, aby ji nehledaly u Ondřeje, než z potřeby se vysvětlovat. Na jeho telefonáty nereagovala. Byla přesvědčená, že ji zradil. Věřila, že mohl přijet a postavit se její matce čelem.
„Celou zimu jsem zametala chodníky a šetřila každou korunu,“ vyprávěla dál. „Zjistila jsem si, kde se dá studovat na letuškou. Ukázalo se, že to není nedosažitelný sen. Stačilo odjet do města s velkým letištěm, kde zrovna otevírali nový kurz. A tak jsem se dostala sem.“
Přijali ji. Od podzimu nastoupila do výcviku, po jeho dokončení pět let létala. Současně dálkově vystudovala vysokou školu se zaměřením na civilní letectví. Dnes pracuje v pozemním provozu.
„A rodina?“ zajímalo Terezu.
Lucie se usmála klidněji. „Krátký kurz psychologie, který jsme měly během přípravy, mi otevřel oči. Přestala jsem v sobě dusit křivdu – ani vůči sobě, ani vůči Ondřejovi. Byli jsme oba mladí a nezralí. Myslím, že tehdy prostě nevěděl, jak čelit rozbouřeným ženským z vesnice. Zalekl se.“
Odpustila i matce a sestrám. Uvědomila si, že jednaly ze strachu a z přesvědčení, že ji musí bránit. Dnes za nimi několikrát do roka jezdí, vozí dárky synovcům a léky rodičům. Jasně jim však stanovila hranice: o jejím soukromí se mluví jen tehdy, když sama chce, a nevyžádané rady si má každý nechat pro sebe.
„Člověk není majetkem rodiny,“ dodala tiše. „Ani když se milují.“
Po tomto upřímném rozhovoru si Tereza Horáková uvědomila, že i ona musí doma něco změnit. Sedla si s matkou a otevřeně si promluvily. Požádala ji, aby jí nevolala několikrát denně, pokud nejde o nic naléhavého. Slíbila, že se ozve sama každý večer v čase, který jí vyhovuje, že je bude dvakrát týdně navštěvovat, pomůže s domácností a přinese nákup.
A především si od ní vyžádala jediné – aby přestala řešit její svatbu a nechala ji rozhodnout o vlastním životě. Matka jí nakonec dala slovo.