„Lukáši?!“ vykřikla Tereza Kovářová tak pronikavě, až se její hlas rozlehl po celé zahradě. „Kam zmizely moje růže?“
Z domu okamžitě vyběhl její muž, viditelně vyděšený jejím křikem. „Terezo, co se děje? Proč tak křičíš?“
Se slzami v očích ukázala směrem k záhonu pod okny. „Podívej se tam! Někdo mi je všechny vyrval ze země. Úplně i s kořeny!“
Květiny byly její vášní, růže obzvlášť. Když se s Lukášem Vackem přestěhovali z bytu do rodinného domu, který zdědil po otci, věnovala celé týdny tomu, aby před domem vytvořila malou zahrádku. Rostla tam spousta rostlin, ale skutečnou chloubou bylo deset růžových keřů v nejrůznějších barvách. Zasadila je přímo pod okna, aby se z nich mohla těšit každý den.
Lukáš si přejel rukou po čele a tiše hvízdl. „To snad není možné…“
„Kdo by něco takového udělal? A proč?“ vzlykala Tereza.
„Možná se sem někdo dostal v noci,“ uvažoval nahlas. „Divné ale je, že Argo nezaštěkal.“
Nejistě si promnul zátylek. Tereza si mezitím setřela slzy a zadívala se na něj s podezřením.
„Jestli náš pes mlčel, pak to nebyl cizí člověk. Musel to být někdo, koho zná. A já moc dobře vím kdo,“ řekla rozechvěle.
„Terezo, prosím tě… nezačínej zase,“ napomenul ji Lukáš a zatnul pěsti.
„Nezačínám. Říkám jen to, co je zřejmé. Byla to tvoje matka. Nikomu jinému moje růže tolik nepřekážely.“
Těžce vydechl. Tenhle spor mezi nimi nepropukl poprvé. Napětí mezi Terezou a Stanislavou Tomášekovou doutnalo už od chvíle, kdy se mladí nastěhovali do domu. Lukášova matka bydlela jen o pár ulic dál a zastavovala se téměř denně. S ironickým úsměvem oslovovala Terezu „snacho“ a její péči o zahradu označovala za zbytečné rozmarné hraní si s hlínou.
„Máma by přece…“ začal Lukáš, ale větu nedokončil. V hrdle se mu zasekla slova a pochybnost, kterou se snažil zahnat, mu náhle ztěžkla na jazyku.