V hlavě se mu začaly vracet útržky vět, které dřív pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.
„Proč tu máš tolik těch trnitých potvor? Vypadá to tu jak někde v houští.“
„Dřív se na dvorku pěstovaly rajčata a okurky, ne tohle ženské království!“
„Jako kluk jsi poctivě ryl záhony, a teď si k nim čicháš jak nějaká slečna.“
Tehdy nad tím jen mávl rukou. Nechtěl další hádky, další dusno mezi dvěma ženami, které miloval každou jiným způsobem. Jenže teď, když stál nad prázdným záhonem, v něm poprvé hlodla myšlenka: co když měla Tereza Kovářová pravdu?
Tu noc Tereza oka nezamhouřila. Převalovala se, sotva slyšitelně si něco mumlala, jako by si sama sobě skládala účty. Ráno vyšla na verandu a posadila se na schody. Před ní se rozprostírala jen tmavá, převrácená hlína. Tam, kde ji ještě před pár dny vítaly rozvíjející se pupeny, zela prázdnota. Lukáš Vacek si k ní tiše přisedl.
„Starala jsem se o ně. Zalévala je, mluvila na ně. Každá měla jiný odstín. A jméno,“ zašeptala. „Rozumíš?“
„Rozumím,“ odpověděl tiše.
Zavrtěla hlavou. „Ne, Lukáši. Ty tomu nerozumíš. Smál ses, když jsem jim ta jména dávala. Pro tebe to byly jen kytky. Pro mě… jako děti.“
Natáhl ruku, chtěl ji obejmout, ale uhnula.
Druhý den nevytáhla paty z ložnice. Nesnídala, nedotkla se oběda, nereagovala ani na zvonek, když dorazil kurýr s balíkem. Lukáš se znovu vydal za Stanislavou Tomášekovou. Přijal ho její obvyklý jízlivý úsměv.
„Snad si nemyslíš, že jsem to vyryla já? Copak nemám nic lepšího na práci?“ ušklíbla se. „Radši se starej o sebe, než aby ses nimral v okvětních lístcích.“
Díval se jí přímo do očí, ale mlčel. Cestou domů ho sevřel tísnivý pocit, který s každým krokem sílil.
O týden později Tereza zmizela.
Jednoho rána se Lukáš probudil a zjistil, že vedle něj leží jen chladný, prázdný polštář. Nejprve si namluvil, že je nejspíš dole na zahradě.