Snažil se přesvědčit sám sebe, že je někde venku na zahradě – že se navzdory všemu rozhodla začít znovu. Jenže záhon zůstal prázdný, otevřený jako rána. Tereza nikde. Ne v kuchyni, ne na verandě, ani u sousedů.
Mobil nechala doma, ležel na polštáři. Na displeji svítila nedopsaná zpráva:
„Miloval jsi někdy aspoň jednu z nich tak jako mě?“
Lukáš oběhl celé okolí, obvolal přátele, známé i příbuzné. Nikdo o ní nic nevěděl. Po čtyřiadvaceti hodinách zašel na policii. O dva dny později ji našli v lese u jezera. Seděla na břehu, bosá, s pohledem upřeným do prázdna. V dlaních svírala cosi tmavého a křehkého – usušená poupata ze záhonu, která zmizela pár dní předtím. Musela si je schovat a vzít s sebou.
Když ji odváželi, nebránila se. Neřekla jediné slovo. Jen nehybně zírala před sebe.
—
Lékaři stanovili diagnózu: těžká porucha způsobená dlouhodobým psychickým vyčerpáním a hlubokou depresí. Lukášovi doporučili, aby ji v léčebně navštívil až ve chvíli, kdy začne reagovat. Čekal týden, pak další. Tereza mlčela. Nepsala, nemluvila. Nosil jí fotografie – ne svatební snímky ani jejich portréty, ale obrázky její zahrady. Prohlížela si je bez jakéhokoli výrazu.
Občas dostala papír a pastelky. Kreslila. Lukáš si všiml, že na každém listu se objevuje růže. Někdy jediná, jindy celé shluky v různých barvách. A někdy jen prázdný záhon bez květů.
—
Dům pomalu osiřel. Lukáš přestal otevírat okna, protože zpěv ptáků mu připadal jako výsměch jeho vlastnímu tichu, a jednoho dne se rozhodl, že se pokusí záhon znovu osázet.