Nakoupil nové sazenice a s tvrdohlavostí je zasazoval do půdy, která kdysi kvetla pod rukama Terezy Kovářové. Jenže nic se neujalo. Hlína jako by cizí kořeny odmítala přijmout. Zkoušel hnojiva, pečlivě zaléval, radil se se zahradníky, ale výsledek byl pokaždé stejný – stonky povadly dřív, než se stačily nadechnout. Připadal si, jako by s jejím odchodem vyhaslo i srdce celé zahrady.
Po šesti měsících ten dům prodal.
Stanislava Tomášeková se nikdy k ničemu nepřiznala. Když však místní policista mezi řečí podotkl, že ji onu noc zahlédl u jejich plotu – s vědrem a lopatkou v ruce – Lukáš Vacek s ní přerušil veškerý kontakt. Bez hádek, bez vysvětlení. Prostě ji vymazal ze svého života.
—
Odstěhoval se do jiného města, kde si pronajal malý byt. Zůstal sám. Argo byl stále s ním, ale zestárl; pohyboval se pomalu a téměř neštěkal. Často sedával u okna a dlouze hleděl někam do dálky, jako by očekával návrat někoho, kdo už nepřijde.
Každé jaro si Lukáš koupil jeden růžový keř. Zasadil ho do květináče a postavil na parapet. Do léta však pokaždé uschl. Ani jediný nevydržel déle než několik týdnů.
Jednoho dne se vrátil domů a našel Arga bez života u malé „zahrádky“, kterou se snažil vytvořit na balkoně. Pes ležel s čenichem položeným na tmavé hlíně. Na čele mu spočíval okvětní lístek – jako tiché sbohem z velké dálky.
—
V psychiatrické léčebně prožila Tereza ještě čtyři roky. Nepromluvila. Nechodila ven. Jen kreslila. Poslední obrázek předali Lukášovi po její smrti.
Na papíře byla bosá žena v dlouhých šatech, klečící u rozkvetlého záhonu růží. Za jejími zády stál stín – bez tváře, beze tvaru, s vědrem v ruce.
Lukáš si kresbu pověsil nad postel. A každou noc, než zavřel oči, si kladl stejnou otázku:
„Proč jsem ji tehdy neochránil?“
Odpověď nepřicházela. Jen ticho. A prázdný záhon.