Mobil na kuchyňském stole se rozechvěl a přerušil ticho. Tereza Konečná si právě utírala mokré ruce do utěrky, když na displeji zahlédla jméno volajícího. Ivana Horská. Zhluboka se nadechla – ten známý tlak na hrudi se dostavil okamžitě. Vzít to, nebo nechat být? Ignorovat tchyni se ale nevyplácelo. Dokázala i obyčejné nezvednutí telefonu proměnit v osobní urážku.
— Haló, Ivano Horská, — ozvala se Tereza co nejveseleji a přiložila si přístroj k uchu.
— Terezko, miláčku, — zazněl přeslazený hlas, pod kterým však bylo cítit cosi tvrdého. — Nezapomněla jsi na mé narozeniny? Padesát pět let není maličkost. V sobotu v sedm vás čekám. A prosím, přijďte včas. A ještě něco… — na okamžik se odmlčela, jako by si vychutnávala napětí, — rozhodně nechoďte s prázdnou. Chci, aby to mělo úroveň, jako v lepší společnosti. Dárek by měl být reprezentativní, jistě mi rozumíš.
Tereza zůstala stát u linky a pevně sevřela lžíci. Reprezentativní? V duchu si rychle spočítala zůstatek na účtu. Po zaplacení nájmu, energií a školky pro Amálii jim zbyly sotva tři tisíce korun. A z toho měli ještě vyžít do další výplaty a nakoupit jídlo.
— Samozřejmě dorazíme, — odpověděla nakonec opatrně. — Máte nějaké přání?
— Ale kdepak, to přece nechám na vás! — zasmála se Ivana Horská, ovšem smích zněl chladně. — Překvapte mě. Něco elegantního, hodnotného. Takové jubileum neslavím každý den.
Hovor skončil. Tereza zůstala stát uprostřed kuchyně a zadívala se na poškrábanou pracovní desku. Bylo jí jasné, že tchyně nečeká jen pozornost, ale důkaz postavení. Jak však vysvětlit, že si s Radimem Kratochvílem sotva pokryjí běžné výdaje, natož aby kupovali něco „hodnotného“?
Radim přišel domů až večer. Vypadal vyčerpaně, na rukávu montérek měl tmavou skvrnu od oleje. Tereza ho zastavila hned v předsíni, zatímco jejich pětiletá Amálie si v pokoji kreslila pastelkou princeznu.
— Volala tvoje maminka, — začala tiše. — Připomínala jubileum. Zdůraznila, že máme přinést něco opravdu důstojného.
Radim si svlékl bundu, hodil ji na věšák a promnul si unavené čelo.
— Důstojného? — odfrkl si. — Myslí si, že máme doma sejf plný zlata? Minulý týden jsem dřel přesčas, abych dostal prémie, a stejně sotva vyjdeme. Co čeká? Náušnice s diamanty?
— Prosím tě, nezačínej, — zamračila se Tereza. — Taky z toho nemám radost. Ale znáš ji. Pokud se jí něco nebude zdát, celý večer bude narážet.
— A co by si jako představovala? — zamířil do kuchyně, otevřel lednici a vytáhl lahev vody. — Kabelku za desítky tisíc? Luxusní hodinky? Amálie potřebuje zimní boty a ona mluví o reprezentaci.
Tereza cítila, jak se Radimova podrážděnost pomalu přelévá i na ni a napětí mezi nimi houstne s každým dalším slovem.