Nepříjemný pocit v ní ale přetrvával a na další dohady už nebyl prostor.
Do restaurace vstoupili do směsice vůní grilovaného masa, koření a hlasitého hovoru. Sál byl zaplněný, u dlouhého stolu přetékajícího předkrmy seděla Ivana Horská obklopená svými přítelkyněmi. Měla na sobě vínové šaty, které jí dokonale seděly, a přijímala lichotky s viditelným zadostiučiněním. Dámy kolem ní zářily v pestrých róbách a s precizním make-upem působily jako z titulní strany časopisu.
„Terezo, Radime!“ rozpažila Ivana Horská, sotva je zahlédla. „Konečně jste dorazili. Už jsem si říkala, jestli nejdete pěšky.“
Tereza nasadila zdvořilý úsměv a podala jí malou krabičku.
„Všechno nejlepší k jubileu, Ivano Horská. Je to od nás obou.“
Oslavenkyně víčko nedočkavě odklopila. Jakmile se kamínky zaleskly ve světle, její tvář se rozzářila. Náušnice působily skutečně luxusně – jemná práce, třpyt, který přitahoval pohled.
„To je nádhera!“ vydechla a bez váhání si je připnula. Natočila hlavu k přítelkyním. „Podívejte, jak se moje děti snažily. Žádná laciná maličkost!“
U stolu to souhlasně zašumělo a Tereza ucítila, jak z ní část napětí opadá. Možná se obávala zbytečně.
Večer plynul v rytmu přípitků, cinkání skleniček a hlasitého smíchu. Přesto se nedokázala uvolnit. Opakovaně zachytila pohled Ivany Horské, která si náušnice nenápadně osahávala, jako by zkoumala jejich váhu či pevnost zapínání. Jednou se na Terezu zadívala lehce přimhouřenýma očima a jí se sevřel žaludek.
Když se hosté začali rozcházet a personál uklízel stoly, vzala si ji tchyně stranou.
„Terezo, řekni mi to na rovinu,“ oslovila ji tišším hlasem. „Tohle není zlato, že ne?“
Tereza ztuhla. Odpověď, která by všechno uhladila, jí už byla na jazyku. Jenže v tónu Ivany Horské nezaznívala zloba, spíš jakási citlivost, která ji odzbrojila.
„My jsme… chtěli, aby vám udělaly radost,“ vysoukala ze sebe. „Vybrali jsme je s dobrým úmyslem.“
Ivana Horská ji chvíli mlčky pozorovala, pak nepatrně přikývla.
„Rozumím. Tak děkuju, že jste nepřišli s prázdnou.“
Tichá, téměř smířená slova bolela víc než výčitka. Tereza cítila, jak jí tváře hoří studem.
Když doma uložili Amálii do postele, sedli si s Radimem ke kuchyňskému stolu. Vylíčila mu rozhovor do detailu. Zamračil se.
„Ona to takhle řekla?“ zavrtěl hlavou. „Stačilo poděkovat a hotovo.“
„A co bys čekal ty na jejím místě?“ podívala se na něj. „Radime, my jsme ji trochu obelhali. A ona to vycítila.“
„Obelhali?“ zvýšil hlas. „Dali jsme jí dárek! Jenže jí se člověk nikdy nezavděčí.“
Tereza si unaveně promnula spánky. Cítila, že problém nespočívá jen v těch náušnicích. Ivana Horská celý život nastavovala laťku vysoko – sobě, Radimovi i jí. A oni dva se, aniž by si to připouštěli, snažili tu laťku přeskočit, i kdyby je to mělo stát kus vlastního klidu.