Každá další návštěva příbuzných se nevyhnutelně proměnila v tklivé povzdechy nad jejím „nešťastným osudem“. Nově se k tomu přidávaly i poznámky o její údajně problematické povaze, která ji prý připravuje o poslední šanci na rodinné štěstí.
Dnes se Tereza Horáková chystala zajít za maminkou i babičkou osobně. Když si však v duchu představila nekonečné nářky a dobře míněné rady, které by se na ni opět sesypaly, nakonec zvolila pohodlnější řešení – zůstala doma a vytočila jejich číslo.
Rozhovor přes telefon měl jednu nespornou výhodu: dal se kdykoli slušně ukončit. Splnila tedy svou „dcerskou povinnost“, vyslechla si obligátní starosti a rychle hovor stočila jinam, dokud bylo ještě možné zavěsit bez pocitu viny.
Jakmile telefon odložila, její myšlenky se obrátily k praktičtějším záležitostem. Čím víc přemýšlela o babiččině bytě, tím silněji cítila potřebu mu vdechnout nový život. Chtěla z něj vytvořit útulnější a modernější prostor, kde by se dalo opravdu pohodlně žít.
Rozložila si na kuchyňský stůl papíry, metr a tužku a začala si kreslit první náčrty. Byt sice obývala ona, ale právně stále patřil babičce, a tak jí bylo jasné, že bez jejího souhlasu nepůjde změnit ani příčku.
„Bude to chtít diplomacii,“ zamumlala si pro sebe. „Nebude snadné ji přesvědčit.“
Nazítří dorazil zástupce firmy specializované na rekonstrukce. Společně prošli každý kout bytu a detailně probrali možnosti úprav. Odborník navrhl promyšlené dispoziční změny – přesun sporáku, jiné uspořádání kuchyňské linky i spotřebičů, aby se prostor opticky otevřel a působil vzdušněji.
Ukázalo se, že i úzká předsíň může skrývat potenciál. Stačilo zabudovat nenápadnou vestavěnou skříň a hned by se uvolnilo místo v hlavní místnosti. V koupelně padlo rozhodnutí odstranit starou litinovou vanu a nahradit ji moderním sprchovým koutem s několika funkcemi.
Designér přicházel s dalšími nápady – kombinace barev, nové řešení stropu, světla, která by prostor prozářila. Tereza měla pocit, že se její plán konečně mění v realitu.
A pak to začalo. Každý den se bytem rozléhal hluk vrtaček a kladiv. Řemeslníci nosili těžké balíky s dlaždicemi, pytle s maltou i dlouhé lišty. Dům ožil stavebním ruchem.
Jednoho odpoledne, když vyprovázela dělníky ze dveří, potkala na chodbě sousedku z protějšího bytu. Mladá žena tam bydlela už několik let. Jmenovala se Lucie Bartošová a byla o něco starší než Tereza. Vždy si byly navzájem sympatické, ale jejich vztah zůstával u zdvořilých pozdravů.
„Tak vy jste se pustila do velké proměny?“ usmála se Lucie a kývla směrem k otevřeným dveřím.
„Řekla jsem si, že když už nemůžu změnit všechno, začnu aspoň bytem,“ odpověděla Tereza s lehkým humorem.
„Podle těch zvuků to vypadá na zásadní zásah,“ poznamenala sousedka.
„Snad vás to příliš neruší?“ zeptala se Tereza opatrně. Věděla, že Lucie pracuje na směny a přes den bývá často doma.
„Ale kdepak. Spíš vám trochu závidím. Taky bych potřebovala něco předělat,“ přiznala.
„Zastavte se večer. Ukážu vám plány,“ nabídla Tereza bez váhání.
„Ráda přijdu,“ souhlasila Lucie.
Večer pak Tereza nadšeně vysvětlovala, kde bude stát nová kuchyňská linka, jak se změní koupelna i jaký odstín zvolí na stěny. Lucie její nadšení sdílela.
„Je to skvělé, fakt. Máte odvahu,“ pochválila ji. „A teď pojďte ke mně na čaj. U vás by nám do hrnku možná napadal prach ze sádry.“
U čaje se jejich rozhovor přirozeně uvolnil a brzy si začaly tykat. Téma rekonstrukce je sblížilo víc, než by čekaly.
„Taky bych si přála dát byt do pořádku,“ svěřila se Lucie. „Jenže pořád splácím hypotéku. Přistěhovala jsem se sem před pár lety z jiného města a na víc než na tenhle byt jsem tehdy neměla.“
Tereza chvíli přemýšlela. „Nemusíš hned dělat velkou přestavbu. Začni drobnostmi – nové tapety, postupně vyměnit vanu za sprchu. Mimochodem, starou vanu můžeš prodat, existují firmy, které ji samy odvezou. Když budeš chtít, dám ti kontakt.“
Lucie překvapeně zvedla obočí.
„Tapety zvládneme klidně samy,“ pokračovala Tereza nadšeně. „Doma jsme je s mamkou lepily pořád. A kuchyň se dá jednoduše přetřít. Ráda ti pomůžu.“
„Děkuju, Terezo. Toho si vážím. Víš co? Já…“