„Takže jsi bez mého vědomí pozval svou matku i sestru? V tom případě si s nimi můžeš oslavit Silvestra i beze mě,“ pronesla Veronika Tesařová ostře, i když se zoufale snažila působit vyrovnaně. Uvnitř jí však bušilo srdce a ruce se jí lehce třásly.
Kamil Marek svraštil čelo a pevně stiskl rty.
„Veroniko, proč hned útočíš? Jde přece jen o mámu a Anežku. Silvestr je rodinná věc.“
Podívala se na něj unaveným pohledem, v němž se mísila ironie se zklamáním.
„Takže já do té rodiny zřejmě nepatřím, když ses mě ani neobtěžoval zeptat.“
Posledních pár dní si všímala, že se chová podivně. Byl duchem nepřítomný, neustále kontroloval mobil a při otázkách na silvestrovské plány uhýbal očima. Něco se dělo.
Ten večer, když spolu seděli u čaje, rozhodla se mlčení prolomit.
„Kamile, jak to tedy bude na Silvestra? Zůstaneme doma, nebo někam vyrazíme?“
Natáhl se po plátku citronu a odpověděl, aniž by se na ni podíval.
„Doma. Myslel jsem, že je to jasné.“
„Dobře. Tak bychom měli promyslet menu,“ usmála se, potěšená představou klidného večera ve dvou.
Jenže on vzápětí, jakoby mimochodem, dodal:
„Mimochodem, přijedou máma s Anežkou.“
Zůstala stát s hrnkem v ruce.
„Prosím?“ zeptala se, ačkoli slyšela každé slovo.
„No… říkal jsem si, že Silvestr je rodinný svátek. Samy by jim bylo smutno. A u nás je přece jen útulněji než u mámy doma,“ vysvětloval Kamil a nervózně přitom otáčel lžičkou v šálku.
„Ty ses rozhodl?“ zopakovala pomalu. „A nepřišlo ti vhodné to se mnou probrat?“
„Ale vždyť je to moje máma. Co je na tom k řešení?“
Veronika opatrně položila hrnek na stůl. Hlas se jí sice lehce zachvěl, ale snažila se mluvit klidně.
„To, že je to tvoje máma, neznamená, že o našem domě rozhoduješ sám. Týká se to nás obou.“
„Ty reaguješ vždycky přehnaně,“ bránil se. „Chtěl jsem jen, aby byli všichni spokojení.“
„Všichni?“ zpřísnila tón. „A já do toho nepatřím? Nepřipadá ti, že na mě zapomínáš až příliš často?“
Vstal od stolu, jako by chtěl situaci ukončit.
„Přeháníš. Každý rok jsme přece slavili společně a nic se nestalo.“
„Právě v tom je ten problém!“ zvedla se také. „Každý rok mlčím, i když mi to nevyhovuje. Myslela jsem, že tentokrát budeme jen my dva.“
Rozhodil rukama.
„Tak jim klidně zavolej a řekni, ať nejezdí.“
Zhluboka se nadechla. Bylo jasné, že podstatu věci nepochopil. Její zklamání narůstalo jako lavina. Když odcházela z kuchyně, pronesla větu, která mezi nimi zůstala viset ve vzduchu:
„Jestli jsi o jejich pozvání rozhodl bezemne, tak si s nimi oslav i ten večer.“
Zavřela se v ložnici a nechala ho samotného.
Druhý den ráno se Kamil tvářil, jako by k žádné hádce nedošlo. Nasnídal se, usedl k počítači a ponořil se do práce. Veronika se po bytě pohybovala opatrně, téměř po špičkách, aby znovu nezačala spor.
Po obědě konečně zvedl oči od monitoru.
„Proč se tak tváříš? Vždyť jsme to vyřešili.“
Stála zrovna u sušičky a skládala prádlo. Pomalu se k němu otočila.
„Nevyřešili jsme nic. Ty jsi rozhodl a oznámil mi to. To není dohoda.“
Unaveně si promnul spánky.
„Mami tu nebudou měsíc, jen jeden večer.“
„Jeden večer?“ ušklíbla se. „A kdo připraví večeři? Kdo uklidí předtím a potom? Myslíš, že se to udělá samo?“
Otevřel ústa, aby namítl, ale vzápětí zmlkl. Oba věděli, že všechny podobné přípravy vždy padaly na ni.
V bytě se rozhostilo ticho. Po několika hodinách napětí Kamil konečně sáhl po telefonu a rozhodl se zavolat své matce.