Kamil zvedl oči, jako by v nich hledal odpověď, která mu unikala. Slova se mu však zasekla v hrdle. Nakonec ho předběhla Božena Procházková.
„Kamile, víš… přemýšlela jsem o tom,“ začala opatrně. „Možná to opravdu občas přeháníme.“
Neodpověděl, jen sklopil pohled. V duchu si ale musel přiznat, že má pravdu.
„Celý život ses snažil, aby mně i Anežce nic nechybělo. Zvykly jsme si, že se o všechno postaráš. Jenže teď máš vlastní domácnost. A Veronika… ta je přece hodná, ne?“
„Je,“ pronesl tiše a bez váhání.
Božena si povzdechla a lehce zavrtěla hlavou. „A my si toho neumíme vážit. Neměla jsem se sem cpát s bramborovým salátem a cukrovím. Veronika má právo být tady paní domu.“
„Mami, to není tvoje vina,“ namítl Kamil a prudce vstal, ale hned se zarazil. Uvědomil si, že celé měsíce balancoval mezi dvěma světy a snažil se vyhovět všem – kromě sebe a své ženy.
Anežka mu tiše podala mobil. „Tak jí zavolej. Ještě je čas.“
Chvíli jen hleděl na displej, jako by vážil každé možné slovo předem. Nakonec vytočil číslo.
„Prosím?“ ozval se Veroničin hlas. Klidný, ale chladnější než obvykle.
„Veroniko… mohla by ses vrátit? Bez tebe je to tady… prázdné,“ vydechl. Každá slabika ho stála úsilí, ale tentokrát mluvil naprosto upřímně.
„A co na to tvoje maminka a Anežka?“ zeptala se obezřetně.
„Už jsme si promluvili. Došlo nám, že jsem udělal chybu,“ odpověděl a nechal mezi nimi chvíli ticha, aby jeho slova mohla doznít. „Nechci vstoupit do nového roku bez tebe. Prosím.“
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho, které se zdálo nekonečné. Pak si Veronika povzdechla.
„Dobře. Přijdu. Ale musíme si všechno vyjasnit.“
„Ano, samozřejmě,“ vyhrkl rychle. Z hrudi mu spadl těžký kámen.
Když se Veronika objevila ve dveřích, Božena Procházková k ní přistoupila jako první.
„Veroniko, promiň nám to,“ řekla tiše. „Nechtěly jsme, aby ses cítila odstrčená.“
Veronika se lehce usmála, stále ještě opatrně. Kamil ji objal pevněji, než měl ve zvyku. V tom objetí bylo víc než jen omluva – bylo v něm rozhodnutí být konečně skutečně spolu, bez přetvářky a zamlčovaných pocitů.
Zbytek večera se nesl v mnohem lehčí náladě. Salát sice zůstal na stole, ale tentokrát ho všichni nabírali s úsměvem, jako by symbolizoval smíření.
O půlnoci zazněly zvony a skleničky se zvedly k přípitku. Za okny se třpytily vločky sněhu, světýlka na stromku jemně blikala a byt znovu působil jako domov.
Veronika seděla vedle Kamila, jejich prsty se proplétaly. Čas od času se na ni podíval s tichým úsměvem, jako by si potřeboval ověřit, že je skutečně zpátky.
Když se cinkání sklenic utišilo, Božena vstala a požádala o pozornost.
„Ráda bych něco řekla.“
Veronika lehce ztuhla, ale tón byl tentokrát jiný – otevřený a upřímný.
„Veroniko, děkuji ti. Za péči o Kamila i za trpělivost s námi. Uvědomila jsem si, že někdy s Anežkou zasahujeme tam, kde bychom vám měly dopřát víc prostoru.“
Veroničin výraz změkl. „Děkuju, paní Procházková. To pro mě hodně znamená.“
„Žádné paní,“ usmála se Božena. „Klidně mi říkej Boženo. Nebo třeba mami, jestli budeš chtít.“
Napětí, které Veroniku poslední dny svíralo, se konečně rozplynulo.
Anežka se přidala: „Víš, občas jsem si Kamila nárokovala víc, než bylo fér. Ale vidím, jak se snažíš. A vážím si toho.“
Veronika přikývla. Bylo to trochu rozpačité, ale cítila, že ji tentokrát opravdu slyší.
Pak už se mluvilo o všem možném – o minulých Silvestrech, o dětství, o plánech na další rok. Dokonce i salát, kvůli kterému vzniklo tolik napětí, se stal terčem žertů.
Když se hosté začali chystat domů, Kamil je doprovodil ke dveřím. Božena Procházková ho tam pevně objala.