Kamil vytočil číslo své matky, aby si ujasnil detaily její návštěvy. Veronika stála v předsíni a nechtěně zaslechla část hovoru.
„Mami, přivezeš ten svůj bramborový salát, viď? Veronika taky něco nachystá,“ řekl tónem, jako by šlo o samozřejmost.
V tu chvíli se jí sevřel žaludek. Vykročila k němu a ledově se zeptala: „Můžeš mi vysvětlit, co to právě bylo?“
Kamil hovor rychle ukončil. „Prosím tě, nemusíš hned poslouchat za dveřmi,“ ohradil se podrážděně.
„Poslouchat?“ zopakovala nevěřícně. „Ty znovu rozhodneš, co se bude vařit, a já mám jen přikyvovat? Jsem tu snad jen na vaření a úklid?“
„Vždyť vaříš skvěle,“ pokusil se situaci odlehčit.
Jenže tím ji popudil ještě víc. Otočila se od něj, sáhla po mobilu a vytočila číslo Viktorie Veselé.
„Viki, můžu u tebe přespat?“ pronesla nahlas, aby Kamil nemohl přeslechnout ani slovo.
Viktorie okamžitě zbystřila. „Jasně. Co se děje? Zase hádka?“
„Jak jinak nazvat to, když si doma připadáš jako kus nábytku?“ odpověděla Veronika rozechvěle.
Kamil k nim přistoupil. „Už toho nech, přeháníš.“
„Přeháním?“ zadívala se mu přímo do očí. „Jsem unavená z kompromisů, kde je prostor pro všechny – jen ne pro mě.“
Pak odešla do ložnice a zamkla za sebou dveře.
Druhý den jí zavolala Božena Procházková osobně.
„Verunko, zlatíčko, napadlo mě, že bych přivezla i svoje škvarkové koláčky. Kamil je miluje,“ ozvalo se sladkým hlasem.
Veronika se nadechla a snažila se udržet klid. „Paní Procházková, myslím, že koláčky nejsou nutné. Máme už dost jídla naplánovaného.“
„Ale vždyť by mu udělaly radost,“ namítla tchyně s nádechem výčitky.
„A co moje radost?“ vyklouzlo Veronice dřív, než se stihla zastavit.
Když hovor skončil, všimla si, že se jí třesou ruce. Ten kolotoč očekávání a nároků ji vysiloval. Přesto si musela přiznat, že problém neleží jen v tchyni.
Večer se pokusila s Kamilem mluvit znovu.
„Víš, že proti tvé mamince nic nemám,“ začala tiše. „Ale když všechno oznámíš jako hotovou věc, mám pocit, že na tom, co chci já, nezáleží.“
Chvíli mlčel, jako by hledal správná slova. Nakonec však jen pokrčil rameny. „Tak to prostě oslavíme a nebudeme to řešit.“
Ta věta byla poslední kapkou. Veronika vytáhla malý kufr, sbalila pár věcí a postavila ho ke dveřím. Kamil ji jen bezradně sledoval.
„Jestli je tohle pro tebe normální, pak tu nezůstanu. Rozmysli si, s kým chceš vstoupit do nového roku,“ řekla klidně.
Dveře za ní zapadly a v bytě zůstalo ticho, které bylo hlasitější než jakákoli hádka. Kamil si poprvé uvědomil, že neztratil jen společnost na večer, ale něco mnohem podstatnějšího.
Do Silvestra zbývaly dva dny. Byt byl vyzdobený – světýlka blikala, stromek stál v rohu a z kuchyně se linula vůně skořice a citrusů. Přesto působil prázdně. Bez Veroniky jako by zmizelo teplo, které domov drželo pohromadě.
Božena Procházková přijela s Anežkou Benešovou přesně podle plánu. Přinášely tašky plné krabiček, koláčů a lahví domácího vína a živě debatovaly, co kam postavit. Kamil se snažil tvářit mile, ale cítil se ve vlastním bytě jako host.
„Kamile, jsi nějaký pobledlý,“ všimla si matka, když pokládala na stůl další mísu. „Je všechno v pořádku?“
„Jasně, mami,“ zamumlal a uhnul pohledem.
Jenže v pořádku nebylo nic. Čím déle Veronika chyběla, tím víc si uvědomoval, že právě ona byla tím nenápadným pojítkem, které z bytu dělalo domov.
Anežka, která mezitím naaranžovala dárky pod stromek, si k němu přisedla. „A kde je vlastně Veronika? Proč tu není?“
Kamil jen neurčitě mávl rukou.
„Na Silvestra?“ podivila se. „To je mezi vámi něco vážného?“
Božena Procházková, která rozhovor zaslechla, si tiše povzdechla a posadila se naproti nim. Atmosféra náhle zhoustla a bylo zřejmé, že odpověď už dál odkládat nepůjde.