Radovan Horák zastavil auto tradičně o dva bloky dál od domu. Opatrnost se mu za ty roky vyplatila a stal se z ní zvyk. Vystoupil, uhladil si límec košile a zhluboka se nadechl chladného večerního vzduchu. Přestože podobné návštěvy absolvoval už tři roky, pokaždé cítil při návratu domů stejné svíravé napětí. Srdce mu bušilo rychleji, než by si přál.
Cestou po schodech si v duchu připravoval další vysvětlení. Protáhlo se jednání? To už použil mockrát. Schůzka s dodavatelem? Možná. Jenže Veronika Kovářová v poslední době kladla nepříjemně konkrétní otázky.
Klíč zapadl do zámku tiše. Radovan zůstal chvíli stát ve dveřích a naslouchal. Byt byl nezvykle tichý. Z kuchyně se neozývalo cinkání nádobí, z obýváku nehrála televize. Zul si boty a opatrně vešel dál.
„Veroniko?“ zavolal polohlasem.
Nikdo neodpověděl. Podivné. V sedm večer bývala jeho žena téměř vždy doma — chystala večeři, sledovala seriál nebo si telefonovala s kamarádkami.
Ulevilo se mu. Aspoň dnes nebude muset lhát, vyhýbat se pohledu a předstírat vyčerpání po náročném dni. Zamířil do ložnice, odložil sako a teprve tehdy si všiml složeného bílého papíru položeného na přehozu. Úhledně přeložený vzkaz.
V žaludku ho píchlo. Roztřesenými prsty lístek rozbalil.
„Radovane. Večeře je v lednici. Jsem u mámy. Vrátím se zítra večer. Musíme si vážně promluvit. Veronika.“
Žádné srdíčko, žádný úsměv jako obvykle. Strohá, úřední sdělení. Věta „musíme si vážně promluvit“ mu dopadla do břicha jako kus ledu.
Ví to. Ale jak? Kdy na to přišla? Vždyť byl opatrný.
Posadil se na okraj postele a zíral na papír. Dvacet tři let manželství. Syn studuje třetím rokem v Brně. Byt je psaný na oba. Chata, auto…
Musí jí zavolat. Okamžitě.
Vytočil její číslo. Dlouhé vyzvánění. Nic. Zkusil to znovu — opět jen tón a pak hlasová schránka.
„Do háje,“ procedil mezi zuby a hodil telefon na postel.
Následující den byl nekonečný. V práci se nedokázal soustředit, každých pár minut kontroloval displej. Od Veroniky nepřišla jediná zpráva. Psal jí, volal — bez odezvy.
Krátce před šestou už přešlapoval doma v obýváku. O půl osmé konečně cvakl zámek a Veronika vstoupila do předsíně.
Radovan si ji mlčky prohlížel. Působila klidně, až nepřirozeně vyrovnaně. Sundala kabát, pověsila ho do skříně a zamířila do kuchyně, aniž by pronesla jediné slovo.
„Veroniko, co se děje?“ šel za ní. „Proč jsi mi nebrala telefon?“
„Postav vodu na čaj,“ řekla věcně a z kabelky vytáhla složku. „Sedni si. Promluvíme si.“
Uposlechl. Měl pocit, že mu po zádech stéká studený pot. Veronika se posadila naproti němu, položila desky na stůl a zadívala se mu přímo do očí.
„Tři roky, Radovane. Celé tři roky se scházíš s Andreou Tesařovou,“ pronesla klidným hlasem. „Myslel sis, že o tom nevím?“
„Veroniko, já…“
„Nemluv. Teď mluvím já. Ty budeš poslouchat. Na vysvětlování přijde řada později — jestli vůbec.“
Polkl. Tuhle podobu své ženy neznal. Vždycky byla mírná, ochotná hledat kompromis, připravená odpouštět. Teď před ním seděla cizí žena — pevná, soustředěná, s tváří bez jediné emoce.
„Zjistila jsem to před půl rokem,“ pokračovala. „Náhodou. Vybila se ti baterie a chtěl jsi volat z mého telefonu. A já pak v cloudu uviděla vaši konverzaci. Máš synchronizaci na všech zařízeních.“
„A proč jsi mlčela?“ dostal ze sebe.
„Protože jsem si chtěla být jistá. Doufala jsem, že dostaneš rozum sám. A taky jsem potřebovala čas,“ otevřela složku a vytáhla papíry. „Tady jsou výpisy z účtu. Pravidelné převody na její kartu. Dvacet pět tisíc korun měsíčně. Skoro půl roku.“
Zbledl.
„A tohle,“ položila před něj další dokument, „je nájemní smlouva na byt na ulici Bělinská. Nájemce — Radovan Horák. Uživatelka — Andrea Tesařová. Garsonka za třicet tisíc měsíčně.“
„Kde jsi to…“
„Na tom nezáleží,“ usekla ho. „Důležité je, že vím všechno. A víš, co mě bolelo nejvíc? Ne samotná nevěra. Ani lži do očí. Ale to, že jsi na svou milenku utrácel peníze, které patří nám oběma.“
„Vydělávám je já!“
„Opravdu?“ pousmála se chladně. „Tak poslouchej pozorně. Náš byt je majetek nabytý za manželství, tedy společné jmění manželů.“