„Pořídili jsme ho během manželství, napsaný je na nás oba. Stejně tak chata. Auto je sice vedené na mě, ale to je jen detail. A účet, ze kterého tak štědře financuješ svou Andreu Tesařovou — ten je také společný, Radovane. Nepamatuješ? Zakládali jsme ho jako rodinný rozpočet.“
„Kam tím míříš, Veroniko?“ vydechl.
„K rozvodu,“ odpověděla bez zaváhání a v kuchyni se rozhostilo dusivé ticho. „Chci se rozvést. A chci spravedlivé vypořádání majetku.“
Radovanovi se na okamžik zatmělo před očima. Jako by pod ním povolila podlaha.
„Nemůžeš přece kvůli jednomu… uklouznutí zahodit třiadvacet let manželství!“
„Jednomu uklouznutí?“ zopakovala pomalu a v hlase jí poprvé zazněl cit. „Tři roky paralelního vztahu je uklouznutí? Pronajatý byt pro milenku je drobná chyba? Více než milion korun, které jsi na ni poslal z našeho účtu, je podle tebe přešlap?“
„Veroniko, já… omlouvám se…“
„S právníkem už jsem mluvila,“ skočila mu do řeči. „Platby, které odešly Andree za posledního půl roku, jsou prokazatelně čerpáním společných prostředků. Při dělení majetku se k nim přihlédne v můj prospěch. Polovina bytu připadne mně. Stejně tak polovina chaty. Auto si ponechám, je psané na mě.“
„To ses zbláznila!“ vyskočil prudce. „Nic ti nedám!“
„Dáš,“ pronesla klidně. „Protože jiná možnost by tě bolela mnohem víc.“
„Jaká jiná možnost?“
„Podám trestní oznámení. Pro podezření z podvodu.“
Zůstal na ni zírat. „Cože?“
Z desek vytáhla další papíry. „Vzpomínáš si na společnost TechnoStroj, kterou jste s partnerem založili před čtyřmi lety? Zjišťovala jsem si podrobnosti. Zajímavý model podnikání. Vyberete zálohu, práce se neprovedou a peníze zmizí přes nastrčené firmy. Jen za poslední rok sedm případů. Celková škoda čtyři miliony korun.“
Radovan klesl zpátky na židli. Po zádech mu stékal studený pot.
„Ty… to bys neudělala…“
„Udělám, pokud nepodepíšeš dohodu o vypořádání podle mých podmínek,“ odpověděla bez emocí. „Mám kopie smluv, převodů i e-mailové komunikace. Na zahájení řízení to stačí.“
„Ublížíš tím i sobě! Když se to začne vyšetřovat, byt zablokují!“
„Byt je už dva roky vedený na tři osoby,“ připomněla. „Na mě, na tebe a na Kryštofa Smutného rovným dílem. Zapomněl jsi? Tvoji třetinu mohou zmrazit, ale naše dvě zůstanou. Ty si pak můžeš vysvětlovat své machinace vyšetřovatelům.“
Díval se na ni, jako by před sebou měl cizí ženu. Kdy se změnila? Odkud se vzala ta tvrdost a přesnost?
„Máš to promyšlené,“ zamumlal.
„Půl roku,“ přikývla. „Zatímco jsi běhal za Andreou a rozhazoval peníze, já sbírala podklady, konzultovala každý krok s advokátem a mluvila s vašimi klienty. A víš, co je na tom ironické? Jeden z podvedených je manžel mé kamarádky. Vzali jste mu zálohu na rekonstrukci kanceláře a pak jste zmizeli. Je připravený svědčit.“
„Veroniko, počkej… můžeme si o tom promluvit…“
„Není o čem diskutovat,“ uťala ho. „Tady je návrh dohody. Přečti si ho a podepiš. Máš tři dny. Pokud to odmítneš, jdu na policii. Důkazy mám.“
Zvedla se, složku si vzala pod paži a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„K mámě. Věci už mám sbalené. Do tohoto bytu se nevrátím jako tvoje manželka. Buď jako spolumajitelka po rozvodu, nebo vůbec.“
„Veroniko, zastav se!“ přiskočil k ní zoufale. „Třiadvacet let… to přece nemůžeš jen tak zahodit!“
Zastavila se na prahu a ohlédla se. V očích se jí konečně zaleskly slzy.
„Když jsem zjistila, že máš Andreu, brečela jsem tři dny v kuse. Pak jsem čtrnáct dní přemýšlela, jestli ti dát šanci. A víš, co rozhodlo? Ne samotná nevěra. Ale to, že ses ani nesnažil být opatrný. Byt jsi pronajal bez skrývání, peníze posílal z našeho účtu, zprávy nechal volně v telefonu. Nepovažoval jsi mě za partnerku, ale za hlupačku, která si ničeho nevšimne. A tohle ti odpustit nedokážu.“
„Já tě miluju…“
„Ty miluješ jen sebe,“ řekla tiše. „Dala jsem ti nejlepší roky svého života. Porodila jsem ti syna, starala se o domácnost, zatímco ty jsi budoval firmu. Přivírala jsem oči nad tvými ‚poradami‘ a ‚služebkami‘. Jenže všechno má svou hranici.“
„A co na to řekne Kryštof?“ vyhrkl.
„Kryštof už to ví. Řekla jsem mu to včera. Odpověděl mi: ‚Mami, konečně. Čekal jsem tři roky, kdy ho vyhodíš.‘“
Radovan zbledl. „On… to věděl?“
Veronika si ho změřila unaveným pohledem. „Všichni to věděli, Radovane.“