Všichni to věděli, Radovane.
Ta slova v něm ještě doznívala, když Veronika prudce otočila kliku a odešla z kuchyně. O pár vteřin později se ozvalo zabouchnutí vstupních dveří, které se rozlehlo bytem jako rána kladivem. Radovan zůstal sedět bez hnutí. Pak si pomalu klesl na židli a skryl tvář do dlaní.
Nikdy si nepřipadal tak obnažený.
Následující tři dny se mu slily do jediné šedé mlhy. Opakovaně vytáčel Veroničino číslo – pokaždé marně. Telefon jen vyzváněl, nebo byl vypnutý. Zkusil zavolat i Kryštofovi. Syn to zvedl až napotřetí.
„Nemáme si co říct,“ pronesl chladně a hovor bez dalšího slova ukončil.
Radovan pak seděl v pracovně a znovu a znovu pročítal návrh dohody o vypořádání majetku. Každé další přečtení ho bodalo víc než to předchozí. Byt připadne Veronice a Kryštofovi, jemu vyplatí pouze finanční náhradu ve výši jednoho milionu korun. Chata se prodá a výtěžek si rozdělí napůl. Úspory rovněž rovným dílem – ovšem po odečtení částek, které v posledních letech utratil za Andreu Tesařovou. Ve výsledku mu nezbývalo skoro nic.
Obvolal několik právníků. Každý mu v podstatě sdělil totéž: pokud Veronika skutečně předloží důkazy o jeho finančních machinacích a podá trestní oznámení, hrozí mu reálné stíhání. A podle toho, jak pečlivě měla všechno připravené, by se z toho dostával jen těžko.
Třetí den navečer to vzdal. Vytočil její číslo znovu. Tentokrát odpověděla téměř okamžitě.
„Podepíšu to,“ řekl unaveně, bez obvyklé arogance. „Kdy a kde?“
„Zítra v deset dopoledne. Notářská kancelář na Masarykově třídě číslo dvacet tři. Přijď s občankou.“
Na okamžik zaváhal. „Veroniko… nemohli bychom se ještě sejít? V klidu si promluvit?“
„O čem?“
„Třeba… že by se to dalo ještě nějak zachránit. Že bychom to zkusili znovu.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak se ozval její tichý smích. Nebyl veselý, spíš unavený.
„Ty jsi nepoučitelný,“ odpověděla. „I teď myslíš hlavně na sebe. Nemrzí tě, co jsi nám udělal. Mrzí tě, o co přicházíš. Takže ne. Nic zachraňovat nebudu. Zítra na shledanou.“
Hovor skončil.
Notářka byla žena kolem padesátky s bystrýma očima, které jako by viděly víc, než bylo napsáno na papíře. Pečlivě prostudovala dokumenty, pak si oba změřila pohledem.
„Jste si svým rozhodnutím jistí?“ zeptala se klidně. „Takto nastavené vypořádání je u manželství s tak dlouhou historií poměrně neobvyklé.“
„Jsem si jistá,“ odpověděla Veronika bez zaváhání.
„A vy, pane Horáku?“
Radovan polkl. „Podepíšu.“
„Dobře. Prosím, tady, tady a ještě zde.“
Vzal pero. Ruka se mu lehce třásla. Pohlédl na Veroniku. Seděla rovně, klidná, s novým účesem, který jí dodával svěžest. Vypadala jinak – pevněji, rozhodněji. Kdy se stačila tak proměnit?
Podpis. Druhý. Třetí.
„Hotovo,“ oznámila notářka. „Dohoda nabývá účinnosti okamžitě. Po oficiálním rozvodu bude vše administrativně uzavřeno.“
Veronika si vzala své dokumenty a zamířila ke dveřím. Radovan vyběhl za ní.
„Veroniko, počkej!“
Zastavila se na chodníku a otočila se k němu.
„Co ještě chceš, Radovane?“
„Mrzí mě to. Byl jsem hlupák. Uvědomuju si to. Nemohla bys mi dát ještě jednu šanci?“
„A proč bych měla?“ skočila mu do řeči. „Vrátit se k někomu, kdo mě roky podváděl? Ne. Odpouštím ti. Opravdu. Už necítím vztek. Ale zpátky se nevrátím.“
„A naše manželství? Naše rodina?“
„Ta skončila už dávno. Ve chvíli, kdy jsi do našeho života pustil jinou ženu. Možná ne fyzicky do bytu, ale do našich peněz, času i myšlenek. Teď si žij, jak jsi chtěl.“
„S Andreou už nejsem!“ vyhrkl. „Rozešel jsem se s ní hned ten den, co jsi mi to řekla.“
Veronika se na něj podívala téměř soucitně. „To nic nemění. Neodešel jsi proto, že bys pochopil, co jsi udělal. Odešel jsi ze strachu. A to je velký rozdíl.“
„Já tě miluju!“
„Ne. Ty miluješ pohodlí. Život, který jsem ti vytvořila. Jistotu, že doma někdo všechno vyřeší a odpustí. Ale mě jako člověka jsi nikdy skutečně nemiloval. A víš co? Já to věděla. Jen jsem si to nechtěla přiznat.“
Přistoupila blíž a zadívala se mu přímo do očí.
„Prvních deset let jsem tě zbožňovala. Omlouvala jsem si tvoje pozdní návraty, i když z tebe byl cítit cizí parfém. Přijímala jsem tvoji odtažitost, když jsem toužila po blízkosti. Snášela jsem tvoji podrážděnost, kdykoli jsem chtěla trochu tvého času. Říkala jsem si, že jsi unavený, že buduješ kariéru, že to děláš pro nás. Stačí vydržet.“
Odmlčela se.
„Dalších deset let jsem už jen plnila povinnosti. Vařila jsem, uklízela, prala, starala se o Kryštofa, řešila školu, kroužky, lékaře. Fungovala jsem jako dobře seřízený stroj, který drží domácnost pohromadě, i když v něm samotném už dávno něco prasklo.“