„Tak co, Veroniko, vrátíš se teď k mamince do Rimini? Přespíš někde na nádraží, nebo si rovnou najdeš postel na ubytovně?“ ušklíbl se Kryštof Procházka a teatrálně mával perem nad dokumenty. Podpis pod rozvodem připojoval s lehkostí, jako by rozdával autogram nadšené obdivovatelce, neuzavíral manželství.
Veronika Kolářová jej tiše sledovala a sama nad sebou žasla. Před měsícem by ji podobná slova rozdrtila. Teď však na bývalého muže hleděla bez emocí, téměř s odstupem, jako na ochotníka, který přehrává v laciné hře.
Zavěšená do jeho paže stála Monika Mlynářová, jeho nadřízená. Elegantní žena kolem pětačtyřicítky, s dokonalým účesem a manikúrou, jejíž cena by odpovídala polovině Veroničina měsíčního platu. „To snad není možné,“ problesklo jí hlavou. „Copak jsem kdy opravdu milovala tak samolibého kluka? Jak jsem mohla být tak zaslepená?“
Starší notářka v přísných brýlích působila, jako by okolní napětí vůbec nevnímala. S rutinní pečlivostí obracela listy smlouvy – podobných scén už zažila bezpočet.
„Kryštofe, zlato, pospěš si,“ zapředla Monika a pohlédla na hodinky osázené diamanty. „Máme rezervaci v restauraci. Oslavíme tvou nově nabytou svobodu.“
Veronika se pousmála. Ano, svoboda. To slovo vystihovalo situaci přesněji, než by si kdysi dokázala připustit.
Vzala pero, bez zaváhání připojila svůj podpis a vstala. Narovnala záda a zamířila ke dveřím.
„Hej, Veroniko!“ ozval se za ní Kryštof. „Nezapomeň mi nechat klíče. Mám tam pořád trvalé bydliště.“
Otočila se a zadívala se mu přímo do očí. „Trvalý pobyt není vlastnické právo,“ odpověděla klidně. „Až vyměním zámky, můžeš si je vyzvednout u správce domu.“
Venku drobně poprchávalo. Březnový chlad zalézal pod kabát a Veronika si jej pevněji zapnula. V kabelce jí zazvonil telefon. Čekala další soucitnou zprávu od kamarádky, místo toho se na displeji objevil neznámý kontakt.
„Veronika Kolářová? Notářská kancelář ‚Právo a spravedlnost‘. Dostavte se prosím zítra v 10:00 k projednání závěti vaší sestřenice Radky Dlouhýové. Adresa: Sadová 15, kancelář 203.“
Zůstala stát uprostřed chodníku, zatímco kolemjdoucí ji s nevolí obcházeli. Radka Dlouhýová… vybavovala si ji jen mlhavě. Snad příbuzná z maminčiny strany? V dětství se potkaly několikrát na rodinných oslavách. Pak se dospělí rozhádali a styky se přerušily.
„Nejspíš pár starých alb a nějaká brož po babičce,“ napadlo ji a sešla do stanice metra.
Nazítří seděla v útulné kanceláři zařízené těžkým starožitným nábytkem. Notář, muž kolem šedesátky s laskavým pohledem, si pečlivě prohlížel dokumenty.
„Paní Radka Dlouhýová zemřela před dvěma měsíci,“ začal věcně. „Neměla děti, manžel zahynul už v osmdesátých letech. Poslední roky žila sama. Veškerý svůj majetek odkázala vám.“
„Mně?“ vydechla překvapeně Veronika. „Vždyť jsme spolu téměř nebyly v kontaktu.“
Notář otevřel desky a vyňal zažloutlý list papíru popsaný dětským písmem.
„Přála si, abyste si nejprve přečetla toto. Věřila, že pak všechno pochopíte.“