„Jmenuje se Dalibor Pospíšil,“ pronesla tehdy Hana Čermáková s lehce tajemným úsměvem.
Přijel z Brna a otevřel si tu vlastní veterinární ordinaci.
Veronika Kolářová se rozesmála. „Hano, vy mi snad hledáte ženicha?“ poškádlila ji.
„A proč bych nemohla?“ opáčila starší žena pobaveně. „Je slušný, pracovitý. A když si tvůj kocour posledně poranil tlapku, dal ho zase do pořádku.“
K jejich skutečnému setkání došlo zanedlouho a úplnou náhodou. Kocour Persik si při honbě za kosy znovu ublížil, a tak ho Veronika naložila do přepravky a zamířila do nové ordinace.
Dalibor ji překvapil. Byl vysoký, trochu neohrabaný, mohlo mu být kolem pětatřiceti. Měl pevné ruce a klidný, laskavý výraz. Když zvíře opatrně prohmatal, uklidnil ji: „Nic vážného. Jen naraženina. Ošetříme to a za pár dní vám ten váš rošťák bude zase běhat po zahradě.“
Persik, který si na cizí lidi obvykle dával velký pozor a uměl se ohnat drápky, tentokrát neprotestoval. Dokonce spokojeně předl.
„Máte zvláštní talent,“ usmála se Veronika. „Jindy bývá pěkně nevrlý.“
Dalibor pokrčil rameny. „Asi si rozumíme. Dva bývalí měšťáci na venkově – to už je skoro příbuzenství.“
Ta věta prolomila ledy. Dali se do řeči a zjistili, že mají víc společného, než čekali. I on se do kraje přistěhoval teprve nedávno, také z Brna.
„Městský shon mě úplně vysával,“ svěřil se jí. „Pořád jen spěch, hluk, tlak na výkon. Tady je tempo jiné. Lidé se na sebe dívají jinak.“
Veronika přikývla. Věděla přesně, o čem mluví.
Od té doby se vídali častěji. Zpočátku náhodně, později už schválně. Dalibor se občas zastavil „zkontrolovat pacienta“, Veronika mu na oplátku nosila do ordinace domácí sušenky. Společně chodili k rybníku, na houby do lesa nebo jen tak bloumali mezi poli. Překvapovalo ji, kolik toho ví, jak nenuceně dokáže vtipkovat a jak pevně si stojí za svým. Především však oceňovala jeho přímost. Nehrál si na nic, nesnažil se imponovat.
Jednou seděli na břehu rybníka a pozorovali hladinu zbarvenou zapadajícím sluncem. „Víš,“ začal tiše, „jsem taky rozvedený.“
Podívala se na něj tázavě.
„Moje žena odešla za mým nejlepším kamarádem. Prý jsem příliš obyčejný, bez ambicí.“
„A proto jsi odjel?“ zeptala se opatrně.
Přikývl. „Uvědomil jsem si, že mě tam už nic nedrží. Tady jsem znovu našel sám sebe. A možná nejen sebe.“
Jeho pohled spočinul na ní a Veronice zčervenaly tváře jako dospívající dívce.
V květnu, kdy zahradu zahalila vůně kvetoucích jabloní, jí přišla zpráva od Kryštofa Procházky: „Ahoj. Doslechl jsem se, že jsi zdědila dům. Co kdybychom se sešli a promluvili si? Nedávno jsem se rozešel s Monikou Mlynářovou – nebylo to jednoduché. Možná jsme se tehdy s rozvodem unáhlili?“
Přečetla si to dvakrát a pak podala telefon Daliborovi. Seděli právě na verandě u čaje.
„Co mu odpovíš?“ zeptal se klidně, ale napětí v jeho hlase neuniklo.
„A co bys dělal ty?“ opáčila.
„Poslal bych ho tam, kam patří,“ řekl bez zaváhání. „Ale rozhodnutí je na tobě.“
Veronika chvíli mlčela, potom začala psát: „Kryštofe, děkuji za zprávu. Mrzí mě, že se ti vztah s Monikou nepovedl. Ale náš rozvod nebyl omyl. Jen jsme k sobě nepatřili. Přeji ti, abys našel ženu, která ocení tvé cíle a sny. A prosím, už mi nepiš.“
Zprávu odeslala, číslo zablokovala a vydechla. „Hotovo.“
Dalibor se usmál, sevřel její dlaň a chvíli mlčel. „Chtěl jsem dát věcem čas,“ přiznal pak. „Nikam nespěchat. Jenže život mě naučil, že štěstí se nemá odkládat. Veroniko, vezmeš si mě?“
Odpověděla mu místo slov polibkem.
Svatbu uspořádali v srpnu přímo na zahradě pod rozkvetlými stromy. Pozvali jen nejbližší – rodiče Veroniky a několik přátel z vesnice.