Veronika Kolářová si vzala nabízený list a prsty se jí lehce třásly. Jakmile se zadívala na obsah, zatajil se jí dech. Poznávala totiž vlastní dětské písmo. Dopis, který napsala přibližně před dvaceti lety.
„Milá tetičko Radko Dlouhýová, přeju vám krásný nový rok. Hlavně ať jste zdravá a není vám smutno. Maminka říkala, že žijete sama, a mně vás bylo líto. Namalovala jsem vám stromeček…“
K papíru byl kdysi připevněn obrázek – kostrbatě nakreslený vánoční strom s pestrobarevnými koulemi, které přetékaly přes obrys větví. Notář tiše poznamenal: „Schovávala si to celé ty roky. A kromě toho vám zanechala ještě jeden dopis.“
Veronika pomalu otevřela druhou obálku. Písmo bylo rozechvělé stářím, přesto čitelné.
„Drahá Barbora Dlouhýová,
ze všech lidí jsi byla jediná, kdo si na mě v průběhu těch let vzpomněl. Tvůj dětský pozdrav pro mě znamenal víc, než si dokážeš představit. V časech, kdy jsem zůstala sama, byl tím malým světlem, které prosvítilo tmu. Z dálky jsem sledovala, jak dospíváš, a vím, že z tebe vyrostla čestná žena. Tuším i o potížích, kterým teď čelíš. Přála bych si, aby to, co ti odkazuji, otevřelo novou kapitolu tvého života.
Tvoje teta Radka.“
„Co mi tedy vlastně odkázala?“ zeptala se Veronika a setřela si slzy z tváře.
Notář si odkašlal. „Rodinný dům v obci Tábor, zhruba sto padesát kilometrů od Brna. Je téměř nový, postavený před pěti lety. Dále automobil – bílé SUV, využívané jen minimálně.“
Pak vyslovil částku, která se týkala finančních prostředků.
Veronika se pevně chytila hrany stolu. „To… to myslíte vážně?“
„Naprosto. Radka Dlouhýová prodala byt v Brně a peníze velmi prozíravě investovala. Byla to mimořádně rozumná žena.“
O tři týdny později už Veronika projížděla do Tábora ve svém novém bílém voze. Ruce na volantu neměla úplně jisté – řidičský průkaz sice získala ještě během studií, ale za volantem seděla jen výjimečně. Kryštof Procházka jí vždy tvrdil, že ženy řídit neumějí. „To se poddá,“ zamumlala si odhodlaně.
Dům ji ohromil. Dvoupatrová stavba s podkrovím, velkými okny a světlou fasádou působila vzdušně a přívětivě. Okolí lemovaly vysoké borovice a mezi stromy se v dálce třpytila hladina jezera.
Na zápraží seděl statný rezavý kocour.
„Tak ty jsi tady doma?“ usmála se a podrbala ho za uchem. „Taky jsi něco zdědil?“
Zvíře spokojeně zavrnělo a otřelo se jí o lýtka.
Uvnitř byl dům zařízen střídmě, ale s citem. Na kuchyňském stole ležel vzkaz: „Vítejte. Jsem Hana Čermáková ze sousedství. Po paní Radce jsem na dům dohlížela. Kocour se jmenuje Persik, je přítulný. V lednici najdete pár věcí k jídlu. Zastavte se někdy na čaj.“
Veronika procházela místnost za místností a jen stěží věřila, že je to skutečnost. V pracovně v patře stál moderní počítač a knihovnu zaplňovala klasická literatura. Ložnice ukrývala širokou postel s nebesy – přesně takovou, o jaké snila jako malá holka. Z balkonu se otevíral uklidňující pohled na les a vodní hladinu.
„Děkuju, teto Radko,“ zašeptala do ticha.
První týdny uběhly jako voda. Zařizovala si interiér podle sebe, seznamovala se s lidmi z okolí, objevovala lesní stezky a učila se zatápět v krbu. Začala si zapisovat své myšlenky – nejdřív jen pro sebe, později i krátké příběhy o novém začátku. Nakonec si založila blog s názvem „Městská kukačka na venkově“, který si k jejímu překvapení rychle našel čtenáře.
Hana Čermáková, bývalá učitelka češtiny, se ukázala jako laskavá a vzdělaná žena. Postupně si k sobě našly cestu. Často spolu sedávaly u hrnku čaje s domácí marmeládou a rozebíraly knihy i život. Hana navíc milovala místní drby a novinky.
„Nedávno se k nám přistěhoval mladý veterinář,“ začala jednoho odpoledne Hana Čermáková.