„Moje máma se stěhuje k nám. Uvolni jí pokoj,“ oznámil mi manžel bez jakéhokoli úvodu.
Radim Janeček hodil klíče na komodu v předsíni, z nohou si shodil boty, aniž by si je rozvázal, a zamířil rovnou do kuchyně. Seděla jsem u stolu a balila objednávky. Po pracovní desce byly rozložené kostky mýdlové hmoty, lahvičky s éterickými oleji, silikonové formy i připravené krabice. Moje drobná vášeň, která se pomalu začínala měnit ve skutečný přivýdělek.
Když jsem uslyšela jeho větu, zarazila jsem se uprostřed lepení balíčku. Lepicí páska zaskřípala a zůstala napnutá ve vzduchu.
„Prosím?“ odložila jsem nůžky a podívala se na něj.
„Slyšela jsi dobře, Kristýno Kolářová. Stanislava Šimonová už sama být nemůže. Přijede v sobotu. Ty svoje formy, hrnce a krabice dneska sbalíš. Přesuneme to do ložnice, stůl dáme ke skříni. Nějak se uskromníme.“
Vytáhl z lednice džus, nalil si plnou sklenici a vypil ji na ex. Prázdnou nádobu postavil do dřezu tak prudce, až to zadunělo.
Udělalo se mi těžko. Ten malý pokojík s úzkým oknem do slepé zdi sousedního domu byl jediným místem v bytě, které jsem mohla nazývat svým. Stál tam můj regál, pracovní stůl a hlavně dveře, které šly zavřít. Tam jsem si mohla na hodinu sednout sama, zatímco náš šestiletý Kryštof Jelínek sledoval pohádky. Radim věděl, jak šťastná jsem byla, když jsme ho konečně zrekonstruovali. A teď o tom rozhodl bez jediného slova se mnou.
„Radime, přece jsme si říkali, že takové věci budeme řešit spolu,“ řekla jsem tiše a sledovala jeho záda v pomačkané košili. „Kam mám dát regál? V ložnici sotva rozložíme žehlicí prkno.“
„Nedělej z toho drama!“ otočil se podrážděně. „Potřebuje péči, je jí smutno. A ty tady kvůli pár mýdlům vyvoláváš scénu. Rozhodnuto.“
Odpochodoval do obýváku a pod jeho kroky vrzal laminát. Za chvíli se ozval hlas sportovního komentátora z televize.
Zůstala jsem sedět nad otevřenou krabicí. Vzduch byl nasáklý levandulí a sladkým pomerančem, vůně, které jsem milovala, mi najednou obracely žaludek. Nešlo o tchyni. Šlo o to, jak snadno jsem byla odsunuta stranou, jako by na mém prostoru ani nezáleželo.
Shrnula jsem odstřižky kartonu do koše, otřela si ruce vlhčeným ubrouskem a vzala mobil. Vytočila jsem číslo.
„Mami? Nespíš?“ poslouchala jsem vyzvánění.
„Nespím, Kristýnko,“ ozval se čilý hlas Květoslavy Králové. V pozadí tiše běžela televize. „Pletu si svetr. Co vy? Kryštof nekašle?“
„Ne, je v pořádku. Mami… mám pro tebe návrh,“ ztišila jsem hlas a podívala se ke dveřím obýváku. „Přijeď k nám na čas bydlet. Klidně hned, přes zimu. Proč bys měla sama mrznout v domku a odhazovat sníh? Ve městě je teplo, všechno po ruce a Kryštof bude nadšený.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho, jen lehké cinknutí jehlic.
„Kristýno, děje se něco? Radim vyvádí?“
„Nevyvádí. Jen máme volný pokoj. Opravdu hodně místa. Přijeď zítra ranním vlakem.“
Tu noc jsem téměř nespala – balila jsem své věci a připravovala pokoj na to, co mělo přijít.