Nepřipletla se nám do řečí, nepřerovnávala věci v kuchyni, jen po umytí zaplétala Kryštofu Jelínkovi vlasy a tiše fungovala vedle nás, jako by tu byla odjakživa.
Stanislava Šimonová vycházela ze svého pokoje až kolem desáté. Postála u sporáku, přejela pohledem hrnce a pak si tak hlasitě povzdechla, aby to bylo slyšet až do chodby.
„Zase ty vesnické vločky. Radima z toho bude pálit žáha,“ prohodila kysele.
I čisté talíře po mně znovu myla, jako by jim nevěřila. Kryštofa napomínala pokaždé, když mu autíčko žuchlo na podlahu. Neustále otevírala okna a brblala, že je doma vydýchaný vzduch. Večeře se změnily v tiché přestřelky beze slov. Cinkání příborů o porcelán znělo nepřirozeně hlasitě. Nikdo se neodvážil začít rozhovor, aby nezažehnul další hádku.
Po čtrnácti dnech to prasklo.
V pátek večer uvařila Květoslava Králová pilaf. Opravdový, s římským kmínem a dřišťálem. Kuchyní se linula vůně koření a bylo tam příjemné teplo. S mámou jsme popíjely čaj, když dovnitř vstoupila tchyně.
Otevřela lednici, prohlédla police, zabouchla ji a pohled jí padl na litinový hrnec.
„To chcete, aby celý byt načichl tím tukem?“ vyštěkla. „Můj kabát v předsíni už smrdí jak závodní jídelna!“
„Stanislavo, vždyť se nic neděje,“ odpověděla klidně máma. „Je to povedené. Posaďte se, nandám vám.“
„Nechte si ty své speciality!“ zvýšila hlas. „Jste tu jen na návštěvě. Přijedete z venkova a ještě budete určovat pravidla!“
Odsunula jsem hrnek tak prudce, až se čaj rozlil na ubrus.
„Stanislavo Šimonová, dost. Moje maminka je u mě doma. Nemáte právo s ní mluvit takhle.“
„U tebe doma?“ otočila se ke mně prudce. „Tenhle byt koupil můj syn!“
V tu chvíli cvakl zámek. Do předsíně vstoupil Radim Janeček. Sundal kabát, pomalu přišel do kuchyně a přelétl nás unaveným pohledem. Vypadal zničeně.
„Co se zase řeší?“ zeptal se tiše.
„Tvoje žena s matkou mě odsud vyhánějí!“ ukázala na mě prstem tchyně. „Dělají to schválně!“
Radim si zakryl oči dlaní a zhluboka vydechl.
„Stačí. Mlčte už všichni,“ řekl chraplavě. „Domů se mi nechce. Sedím v autě před domem klidně hodinu, jen abych tohle nemusel poslouchat. Úplně jste mě vyčerpaly. Obě.“
Stanislava ustoupila, jako by ji udeřil.
„Takže vlastní matka ti překáží?“ polkla. „Dobře. Odjedu. Zítra vyhodím nájemníky a vrátím se do svého.“
Zmizela v pokoji a začala hlučně vysouvat zásuvky. Radim za ní nešel. Sesunul se na stoličku a díval se z okna do tmy.
Později, když se byt utišil a děti i babičky zalehly, jsem si k němu přisedla.
„Proč jsi ji sem vlastně bral? Má svůj byt, důchod, kamarádky…“
Dlouho si prohlížel ruce.
„Kristýno,“ začal tiše, „od té doby, co táta zemřel, je jiná. Volala mi v noci, brečela. Tvrdila, že v chodbě slyší jeho kroky. Šlo to s ní rychle z kopce. Myslel jsem, že když bude u nás, mezi lidmi, s hlukem a s Kryštofem, který kolem ní pobíhá, trochu se z toho dostane.“